Mezi jednu z posledních Vašich aktivit patří nastudování České mše Vánoční od Jakuba Jana Ryby. Jak jste vybíral spolupracovníky?
Hned jak jsem dostal nabídku ujmout se režie Rybovy mše, začal jsem hledat výtvarníka. No a tím pádem jsem se seznámil s Petrem Niklem, kterého jsem předtím osobně neznal. Když jsme se pak sešli a povídali si o pojetí mše, shodli jsme se na tom, že by mělo vypadat prostince, jednoduše, koneckonců tak, jak Rybova mše zní. To nás vedlo k tomu, že jsme nastudování mše pojali velice střídmě. A myslím, že právě tato naše snaha narazila na jisté nepochopení, protože například operní recenzenti očekávali, že když se mše bude hrát v klasickém divadle, že bude scénicky bohatší a důmyslnější. My jsme se naopak obávali, aby přílišná vizuální bohatost hudbě příliš neublížila...
Jak vůbec vnímáte umístění kostelního nebo chrámového tématu do klasického divadla?
Samozřejmě se vyskytly názory, že Rybova mše se hodí, spíš než do kamenného divadla, do malého kostelíka pro který byla také napsána. To je pravda. Ale já si myslím, že toto dílo je možné udělat i pro větší počet lidí a zasadit ho do prostoru jak jsme to udělali. Petr Nikl dokáže na jevišti - a má s tím zkušenost i z jiných divadel - vytvořit velmi zajímavý, opticky bohatý prostor a já věřil a věřím tomu, že to vše vytvoří k hudbě adekvátní kultrapunkt. To znamená, že v okamžiku, kdy má hudba například zesílil, tak je možno pomoci třeba tím, co divák vidí, co vnímá jako třeba doplňující prvek. Myslím, že mi to udělali jednoduše, ale zachovali jsme jakousi komornost nebo důstojnost hodnou tématu. A řekl bych i jistý patos, který v té hudbě je obsažen. Samozřejmě, že to není patos žádného velkého umělce, ale vezmeme-li například píseň Narodil se Kristus pán, tak to je skutečně tak velebná hymna že člověku až mrazí. A přitom to je prostá píseň, kterou zpívají obyčejní prostí lidé s dětmi u stromečku.
Kritika však, zdá se, nebyla příliš milosrdná...
Já jsem si mimo jiné přečetl, že v té inscenaci – tak jak jsme ji s Petrem Niklem zpracovali je pouze jediný nápad. Tím je podle kritiků andílek, který se na závěr - pomocí tak jednoduchého zařízení, jakým je silonová nit - vznese ke stropu. Já si myslím, že to je omyl. A je to bohužel poměrně zavedený názor, že když je scénický nápad, musí se nechat zaznít hlučně, aby to každého pokud možno uhodilo do očí.
Ve Vašem pojetí mše zazní písně, které nejsou jen od Jakuba Jana Ryby. Je to úmysl?
Ta naše mše začíná tím, že na začátku je světlo které padá, až zhasne do úplné tmy. Málokdo si přitom uvědomí, že například v orchestru, který je součástí představení nesvítí ani paprseček světla, že tam je úplná tma. Ze tmy se vynoří dva chlapci se svíčkami a jdou k Betlému, kde postupně rozžehávají okolní svíce a světla. V tu chvíli si hudebníci v orchestru rozsvěcují lampičky, takže už samotný příchod světla je součástí představení. Teprve v tomto okamžiku zazní předehra ke mši. Není to však ještě samotný Jakub Jan Ryba, je to Milčínskýho Pastorela, kterou pan dirigent Kotouč ke mši jako předehru přiřadil. Když předehra dozní a hudebníci začnou hrát první takty Jakuba Ryby, rozsvítí se - jen velmi slabě – i okolní světla, takže krása scény, to všechno zlato a ozdoby zůstává skryta ve tmě. Teprve teď přichází - oděn v bílé říze - tenor a začne zpívat Hej mistře...!, jak Rybovu mši známe. Už dávno před tím však začínají působit na diváka jednoduché nápady, které ho pomalu vtahují do děje aniž by hudbu – hlavní část inscenace – jakkoliv rušily.
Když se na zpracování tématu díváte s odstupem času, udělal by jste mši – kdyby k tomu byla příležitost – jinak?
Když jsem slyšel ohlasy na premiéru, tak jsem se nad nimi velmi zamýšlel. Při další repríze jsem si sednul do lože s tím, že dílo budu sledovat jako divák. Na samotné nastudování a bylo jen velmi málo času – asi týden – tak jsem si říkal, že mi při tom shonu mohlo něco uniknout, že by bylo možné tu něco doladit, vylepšit nebo naopak vypustit. Když jsem si však Rybovu mši prožil jako divák, nestydím se říci - neboť používám Cimrmanovo “nepochválím-li se sám, nikdo to za mě neudělá” - že je to zcela přiměřené pojetí mše Jakuba Jana Ryby a je pro mě těžko představitelné, že by se dala udělat lépe. Lépe myslím v tom slova smyslu, aby byla adekvátní k hudbě. Dala by se samozřejmě udělat barvitěji, důmyslněji, ale myslím, že by to v konečném důsledku hudbě ublížilo. Toto prosté pojetí, které musím skromně říci je dílem hlavně Petra Nikla, protože on byl v naší dvojici vůdčí osobností – já jen velmi pozorně naslouchal návrhům a musím říci, že jsem se také velmi rychle ztotožnil - s jeho ztvárněním. Chválím-li tedy toto dílo, chválím spíše Petra Nikla než sebe samotného.
