Psal se 18. červenec 1939, Asafu Auerbachovi bylo jedenáct let. Spolu se svým bratrem Rubenem a dalšími 68 "Wintonovými" dětmi odjížděl právě do Anglie.
Dramatičnost situace si však v ten moment neuvědomoval. Bral to prý tak, že jede na prázdniny. A také počítal s tím, že se brzy zase setká se svými rodiči.
"Říkali mi, že by měli brzy dostat vízum do Ekvádoru a že za nimi pak s bratrem přijedeme," vzpomíná Auerbach.
Kdyby prý tehdy tušil, že své rodiče znovu neuvidí, do vlaku by nenastoupil. Takhle to bral spíš jako letní tábor. A na ten přece jezdil už dřív. Sice jen na Sázavu, ale tohle vypadalo alespoň jako větší dobrodružství.
"A když jsem si pak ještě představil, že bych jel přes celý oceán až do Ekvádoru... To loučení samozřejmě lehké nebylo, z domova jsem neodcházel rád ani na ty tábory, ale věděl jsem, že se jednou vrátím. Že to není navěky," přibližuje své pocity.
Navíc Asaf nejel do Anglie sám, ale se svým starším bratrem. A nejeli do cizí rodiny, ale k dobré rodinné známé. Haně Strasserové se s rodinou podařilo v roce 1939 emigrovat a krátce nato tam zřídila výbor na pomoc dětem z Československa.
Spojila se s Nicholasem Wintonem a prostřednictvím jeho vlaků se jí podařilo do Anglie dostat děti svých nejbližších přátel.
Ve čtvrtmilionovém městě Stokeon-Trent žili jako velká rodina. Asaf se svým bratrem a dalších sedm "dětí" paní Strasserové.
Zprávy od rodičů nepřicházely, ale Asaf si vůbec nepřipouštěl možnost, že by něco mohlo být špatně. Vytvořil si prý určitou clonu.
"Zprávy o tom, co se v Evropě děje, se k nám sice dostaly, ale já jsem nebyl ochoten vnímat, že se to může dít i mým rodičům. Byl jsem přesvědčen, že s mými rodiči to nemá nic společného a nemůže se jim nic stát," přiznává dnes Asaf Auerbach a dodává, že neustále věřil, že se s rodiči po válce opět setká.
VýstavaPutovní výstava nazvaná Místa utrpení, smrti a hrdinství předkládá silné příběhy českých vězňů v nacistických koncentračních táborech. Expozice je k vidění v budově Západočeské univerzity v Jungmannově ulici v Plzni a to až do 31. března. |
Zatímco Asaf strávil poslední roky války v internátní škole zřízené československou exilovou vládou v Abernant Lake Hotel ve Walesu, bratr Ruben byl u československé armády.
"Do Prahy se dostal během května 1945. Hned mi napsal, že o rodičích se nic neví, ale že přežila babička a tety. A že až se vrátím, mám jít k nim a poté se uvidí. Člověk si ale stejně dělal pořád naději, že se (rodiče) odněkud vynoří," přemítá Asaf Auerbach.
To se však nestalo. Asaf později zjistil, že zemřeli v Osvětimi. Skončili v posledním transportu, který odjížděl z Terezína. "Neuplyne den, abych si na ně nevzpomněl," říká.
Oproti tomu datum své záchrany, 18. červenec, nepovažuje za příliš významný. Že by si jej každým rokem připomínal, to v žádném případě. "V podstatě k tomu není ani důvod. Co je ten den, dvě cesty a šest let v Anglii v mých 86 letech?" krčí rameny.
Po návratu z Anglie zůstal Auerbach v Československu, žil v rodině maminčiny sestry a později se osamostatnil. Vystudoval statistiku, které se však nikdy nevěnoval. Pracoval jako úředník.
