První dítě jsem porodila v nemocnici. Nebyla to nijak extrémně traumatizující zkušenost, ale bylo mi nepříjemné být v rukou druhých, kterým nemohu být partnerem. Přes veškerou teoretickou odbornou přípravu, porodní plán, objednávku porodní místnosti, kde se tehdy ještě dalo rodit "alternativně", a osobní odhodlání rodit přirozeně, jsem málem skončila na císařském řezu. Lékařka ve službě chtěla porod popohnat, abychom to stihli, než ji ráno někdo vystřídá, a já jsem byla krátká na klasické argumenty typu "je to tak lepší pro vaše miminko."
Přirozený porod v paneláku i v domku
Tak jsem dospěla k názoru, že lepší bude se od těchto vnějších vlivů vzdálit a zkusit porod doma. Po svém, vlastními silami. Jsem si jistá, že porodníci jsou studovaní moudří pánové a že nám rodičkám určitě chtějí v dobrém pomáhat. Ale také myslím, že české porodní péči leccos chybí k tomu, aby se porodu ženy v porodnici mohlo říkat přirozený. Pokud jsem v těhotenství zdravá a při porodu se neobjeví žádné varovné signály, dovedu ho zvládnout lépe sama bez nich.
A zdařilo se. Naše druhé dítě jsem porodila v paneláku, v ložnici na zemi u postele našeho staršího syna. A byl to překrásný porod, který mě změnil a posílil. Od té doby jsem výrazně začala vnímat svoji intuici, více jí věřím a více se jí řídím. A zdá se mi, že díky tomu věci v mém životě přirozeněji zapadají na své místo. Albert je dítě neohrožené, žije s důvěrou v okolní svět, nemá žádné nejistoty a je pevně ukotven sám v sobě. A máme k sobě od prvního momentu hodně blízko.
Proto bylo přirozené plánovat i porod třetího dítěte doma. Moc jsem se těšila. Přestěhovali jsme se za Prahu. Když jsem začala rodit, šli jsme s manželem na dlouhou procházku lesem. Co kontrakce, to zastávka, a zase klidnou chůzí dál. Pak začala bouřka a déšť. Vrátili jsme se domů. Zapálila jsem si oheň v kamnech a při každé kontrakci jsem si u kamen zahřívala břicho. Venku se ženili všichni čerti. Byla to noc, kdy v Praze kulminovaly povodně.
Poslouchala jsem silnou hudbu. Nevnímala nic a nikoho kolem sebe. A čekala jsem, že to ještě chvíli potrvá. Pak to najednou nabralo obrátky a během pár minut byla Marjánka na světě. Narodila se do vody v porodním bazénku, a pamatuji si, že jsem ji držela v náruči a nemohla jsem uvěřit tomu, že už je na světě. Byla jsem v šoku, jak bleskem to vzala. Přišla na svět doslova jako velká voda.
Tomu dnes přičítám, co se dělo potom. Myslím, že se nemohla z té vervy vzpamatovat. Dlouho jsme ji zahřívali a mazlili ve vodě, ale zdála se nešťastná. Dlouho jsme ji zahřívali a mazlili v posteli, ale stále se jí nedařilo dobře. Pak usnula. Na chvíli byl klid. Já jsem se šla projít po ranní zahradě a přemýšlela jsem o tom, jak jsem čilá a plná síly a energie. Ta se mi hodila odpoledne, když nás pediatrička nasměrovala do nemocnice, že se jí nelíbí, jak Marjánka dýchá a jak rychle jí tluče srdce.
Diagnóza: domácí porod
V nemocnici měli vypsánu přijímací kartu dříve, než miminko viděli, se slovy, že "šestnáct hodin staré dítě přece patří za každých okolností do nemocnice", proč by se tedy na ni měli nejprve dívat. Do karty Marjánce do kolonky diagnóza napsali: domácí porod. Vzali ji na jednotku intenzivní péče, nasadili dvoje antibiotika, glukózu, hlídali dech a tep. Tvrdili, že jí začne selhávat celý organismus, že o ni můžeme i přijít. A já jsem musela pryč. "To jste si paní měla rozmyslet, kde budete rodit. Kdybyste rodila v nemocnici, mohla byste být s miminkem."
Domácí porody |
Celý porod doma probíhal úplně bez problémů, bez jediné známky jakékoliv komplikace. Přesto se Marjánce po porodu nedařilo. Myslela jsem si, že jsme při rozhodování pro domácí porod zvážili všechna pro a proti, představili si všechny scénáře jak porod může dopadnout. Dokud však člověk nezažije, jaké to je, když je jeho dítě v ohrožení života, nedovede si představit, pro co se to vlastně rozhoduje.
Domácí porod znamená sám nést plnou odpovědnost za život svého dítěte. V nemocnici nese odpovědnost někdo jiný. Když nastanou komplikace, hrůza zážitku, kdy je miminko v ohrožení, je jistě veliká stejně doma jako v porodnici. Jen doma jste prostě úplně sami a když se něco pokazí, je to jen a jen na vás. Nemůžete "odložit" tu hrůzu na záda někoho jiného.
U nás vše dopadlo dobře. Ale přiblížili jsme se k hranici a až po této zkušenosti jsem si uvědomila, jak velkou odpovědnost jsme na sebe vzali. Nelze si to představit, nelze se na to připravit.
Byla bych moc ráda rodila všechny děti v porodním domě (přečtěte si reportáž z porodního domu), někde na půli cesty mezi porodnicí, kde jsou lékaři, a domovem, kde je člověk sám. Porodní dům, kde je kvalifikovaný personál, potřebné vybavení, možnost přivolat rychle lékaře, mi připadá jako dobrá střední cesta. Nerozumím tomu, proč dodnes v Česku porodní dům neexistuje. Jsem si jistá, že řada žen se rozhoduje pro domácí porod z nutnosti, z nemožnosti vybrat si porodní dům.
Diskuse maminekO domácích porodech diskutují čtenářky serveru emimino.cz |
Je náročné sledovat, jak situace porodnictví v Česku upadá. Když jsem rodila poprvé, bývalo v nemocnici na Bulovce Centrum aktivního porodu. Dnes už ani nic takového neexistuje. Porodní asistentky nemohou legálně vykonávat svou práci mimo zdravotnické zařízení. Lékaři se žen, které prosazují svobodnou volbu porodu, bojí a reagují na ně agresivně. O přirozeném porodu v rámci institucí si můžeme nechat zdát. Snad je to poslední krok na dno před velkým skokem k rozvoji v budoucnu. Doufám.
Porody stále patří v mém životě do kategorie "dá se udělat jinak". Získala jsem však vhled, o který se snažím podělit, aby další ženy, které se pro domácí porody rozhodují, měly možnost přemýšlet, co měnit a co přijmout.
Miroslava Vlčková je spoluzakladatelka a ředitelka centra Andílek – rodinného a vzdělávacího centra a mateřské a základní školy Montessori.
14. února 2014 |
Porod doma maminky Blanky Fryč Fuxové.
