Jednou z vyučujících je od letošního září i třiatřicetiletá Jasmina Rampasová, která do Česka přišla s rodinou v roce 1993 z Bosny a Hercegoviny. Utíkali tehdy před válkou. V různých zařízeních pro cizince strávili několik let.
V Jezové zůstali dva roky, tehdy ale bylo zařízení otevřené. „Pamatuju si jen to dobré a říkám to i těm dětem. Chápu, že jsou nešťastné, ale já jsem to tady vydržela dva roky. Pak se na to dívají jinak,“ říká pedagožka.
Základní škola v Bělé pod BezdězemPřijímá k plnění povinné školní docházky děti cizinců už od roku 1991. V devadesátých letech patřily mezi první žáky školy hlavně děti cizinců ze států východní a jihovýchodní Evropy, pro které bylo Česko cílovou zemí. Výuka probíhala ve vyrovnávacích třídách, do běžných tříd byli žáci zařazováni po dvou až třech měsících výuky. V současnosti je bělská základní škola jedinou v republice, která výuku dětem zajištěných cizinců poskytuje. Vzděláváni jsou žáci ve věku povinné školní docházky nebo ti, kteří v zemi původu povinnou docházku nedokončili a věková kritéria pro bezplatné vzdělání v České republice splňují. Cizinci jsou zařazováni do třídy pro jazykovou přípravu, ve které absolvují kurz češtiny, aby zvládli základní komunikaci. Po jeho absolvování je pak možné tyto děti zařazovat do běžných základních škol. |
V zařízení má na starost dvě skupiny, většinou po deseti dětech. „Maximum je čtrnáct až patnáct,“ vysvětluje a říká, že ve větším počtu už hodiny ztrácejí smysl. Ve třídě totiž sedí žáci od sedmi do čtrnácti let, navíc různého stupně vzdělání včetně takových, které do školy nechodily nikdy.
Při výuce se improvizuje
„Výuka je hodně improvizační, práce se přizpůsobuje všem individuálně. Jeden se učí psát písmenko a, druhý si mezitím něco připravuje na tabuli,“ popisuje pedagožka a zdůrazňuje, že jinak se od běžné školy ta v Jezové nijak neodlišuje.
Klasický rozvrh hodin tady ale nehledejte, ani rámcový vzdělávací program povinný pro běžné české školy tady uplatnit nejde. „Je třeba vzít v potaz, že detašované pracoviště fungovalo v Jezové i před touto migrační vlnou. Nyní nelze výuku realizovat v podobě, v jaké byla dříve,“ tvrdí ředitel školy Jiří Šíma.
V Jezové se tak učí dle úrovně dětí a někdy i podle toho, co v danou chvíli potřebují. U malých se začíná abecedou, starší opakují čtení, sčítání, odčítání. „Odčítání a dělení jim dělá potíže. Když vidí minus, říkají hrůza,“ popisuje Rampasová.
Pro výuku v Jezové si škola za těch více než dvacet let vypracovala vlastní materiály. Komunikačním jazykem je angličtina, pokud ta nefunguje, nastupují ve vyšší míře obrázky, pomůcky nebo i oční kontakt.
Čas od času je pro děti naplánovaný i výlet. Zrovna minulý týden viděly pohádku o Perníkové chaloupce, odpoledne pak na ni pracovníci v centru tematicky navázali. „Zadržení jsou rodiče, ne děti,“ zdůrazňuje Šíma.
Nervozita a frustrace rodičů, kteří nevědí, co s nimi bude, se v hodinách někdy projevují. „Dospěláci mají nervy nadranc. Už jenom to, že můžou jít děti do školy, je pro obě skupiny dobré,“ myslí si učitelka.
Ve zdejší škole se ale i přesto, že rodiny v zemi s největší pravděpodobností nezůstanou, učí i čeština. I když jde jen o základní slovní zásobu. Zájem ze strany rodičů poslat děti do školy je podle Rampasové velký.
Děti se do skupin dělí podle národností
Od roku 1991, kdy začalo nedaleko Bělé původně pobytové zařízení působit, už školou prošli žáci z více než třiceti zemí světa.
„Když jsem nastoupil do funkce, první úkol, který jsem tehdy řešil, bylo zajistit vzdělávání dětí tamních cizinců. Od začátku fungování tohoto programu se jich u nás vystřídalo kolem dvou tisíc,“ dodává Šíma.
Děti uprchlíků mají podle mezinárodních dohod na vzdělání právo. Finančně výuku zabezpečuje rozvojový program ministerstva školství.
V Jezové pobývá v současnosti několikanásobně vyšší počet cizinců než obvykle. To někdy způsobuje potíže. Žáci se proto rozřazují do skupin převážně dle národnosti. Někdy se totiž děti necítí „v přesile“ dobře.
„Afghánci chtějí být často pospolu. Jakmile přijde někdo ze Sýrie nebo Iráku, nastává někdy problém. Děti ale obecně nejsou konfliktní, a pokud některé jsou, přináší si to většinou z rodiny,“ objasňuje učitelka. „Jsou to horkokrevní žáci. Musíte se k tomu postavit jasně. U vás se říká metoda cukru a biče,“ směje se.
