Winton, který zemřel loni ve věku 106 let, v Olomouci nikdy nebyl. Jeho příběh a činy staré už téměř 80 let ale na dvě stovky naslouchajících teenagerů z hejčínského gymnázia dojaly.
„O panu Wintonovi jsem dnes slyšela poprvé, ve škole jsme se o něm nikdy neučili. Jeho dcera byla moc příjemná, cením si toho, že se snažila mluvit pomaleji a tak, abychom jí všichni rozuměli,“ nelitovala hodiny strávené v hudebním sále školy studentka maturitního ročníku Klára.
Barbara Wintonová přijela do Olomouce z pražské konference Forum 2000. Přivezla s sebou knihu Není-li to nemožné, kterou sama napsala jako otcovu biografii.
„Musela jsem spěchat, chtěla jsem, aby si ji táta přečetl. Když jsem na ní pracovala, bylo mu už 104 let. Pokřtili jsme ji na jeho 105. narozeniny a líbila se mu. Řekl mi tehdy: dobrá práce!“ odpověděla na jeden z dotazů ze sálu.
Rodinu zpočátku vyprávění o zachráněných dětech nezajímalo
Knihou i veřejným vystupováním se Wintonova dcera snaží zbavit otcův příběh mýtů. Jedním z nich je to, že ani nejbližší rodina neměla tušení, co Nicholas Winton před válkou pro židovské děti udělal.
Není například úplně pravda, že na veřejnost se příběh dostal jen díky náhodě, když Wintonova manželka při úklidu půdy narazila na deník ukrývající mimo jiné kompletní seznam všech zachráněných dětí.
„Jak říkala moje máma, otec byl velmi nepořádný. Náš dům byl plný věcí, které schraňoval celé roky. Byly to fotky, deníky, prostě všechno z jeho života. Jednou z těchto věcí byla i kniha výstřižků, kterou otci v roce 1939 věnovali dobrovolníci z jeho kanceláře, kteří s ním spolupracovali na transportech dětí z Československa do Anglie,“ popisovala dcera.
„Do alba dali obrázky, dopisy, články z novin a také seznam zachráněných dětí. Otec knihu založil někam do šuplíku a víc se o ni nestaral. Naštěstí pro nás a pro historii se zachovala,“ dodala.
Z jejího vyprávění vyplynulo, že v 80. letech si Nicholas Winton na knihu výstřižků vzpomněl a začal o někdejších událostech vypravovat.
„Nikoho z nás to moc nezajímalo. V roce 1988 se ale seznámil s historičkou Elisabeth Maxwelovou. Kniha, kterou jí ukázal, ji velice zaujala. To ona ji vzala do televizní stanice BBC, která se rozhodla odvysílat o otci pořad,“ doplnila Wintonová.
Jít do televize? To bude hrozná nuda, mínili Wintonovi
Okolnosti toho, jak se příběh stával světoznámým, provázela doma u Wintonových řada humorných situací a Barbara je umí líčit s pověstným anglickým smyslem pro legraci.
„Když z televize volali rodičům, jestli by se pořadu nechtěli zúčastnit jako diváci, matka reagovala: uf, to bude hrozná nuda, sedět hodiny někde ve studiu. Ty jdi, já se na to budu dívat v televizi.“
Záběry ze živého vysílání, kde se Winton naprosto nečekaně setkal s prvním ze zachráněných dětí - Verou Gissingovou - pak obletěly svět.
„Moje matka, sledující všechno na obrazovce, se zhrozila: to jsem tam asi měla být... Do dalšího vysílání, kde zachráněné děti zaplnily celé hlediště, už ho doprovázela.“
Místo dovolené zadarmo ve Švýcarsku do utečeneckého tábora
Před začátkem druhé světové války bylo Nicholasi Wintonovi 29 let. Potomek německo-židovských přistěhovalců se živil jako makléř na londýnské burze. O Vánocích 1938 se chystal na hory do Švýcarska, kde měl dělat doprovod na školním lyžařském výletě organizovaném jeho kamarádem Martinem Blakem.
„Těšil se, že bude mít dovolenou zadarmo,“ prozradila Barbara Wintonová. Když se Winton balil, přítel mu ale zavolal, že je v Praze a ať přijede za ním. Okamžik, kdy se poprvé ocitl v utečeneckém táboře mezi lidmi prchajícími před Hitlerem, Winton popisoval jako jeden z nejsmutnějších v jeho životě.
Sám pak na vlastní pěst začal organizovat záchranu židovských dětí. Od myšlenky k železničnímu transportu, který z Prahy odvezl prvních 22 dětí, uběhlo pouhých šest týdnů. Wintonovi se pak podařilo vypravit ještě dalších sedm vlaků a odvézt tak do bezpečí přesně 669 dětí.
Poslední, devátý transport odjel z pražského nádraží 1. září 1939, bohužel v den, kdy vypukla druhá světová válka. Vlak se musel vrátit. Z malých pasažérů, kteří v něm cestovali, přežilo vyhlazovací tábory jen několik jedinců. I tento fakt ho celý život trápil.
Po válce Winton mimo jiné působil v tehdejší Mezinárodní organizaci OSN pro uprchlíky. V 50. letech se s rodinou usadil u Maidenheadu a pracoval v několika menších firmách v okolí. Byl například finančním ředitelem společnosti, která vyráběla zmrzlinu. V 62 letech odešel do důchodu a naplno se věnoval charitativní práci, především pro organizaci Abbeyfield spravující domy pro seniory.
„Když jsem byla dítě, nemluvil o minulosti. Žil přítomností. Zajímalo ho především současné dění,“ tvrdí Wintonova dcera Barbara.
