Příletová hala ruzyňského letiště je plná lidí. Většina z nich drží v ruce papírové cedulky se jmény a čeká, kdo se k nim přihlásí. Mezi nimi stojí nenápadná skupinka čtyř žen. Všechny vypadají napjatě, a kdykoliv se otevřou dveře od výdeje zavazadel, natáhnou krky a hledají známou tvář.
Tedy známou alespoň z fotografií – keňská dívka Rose je třikrát ročně posílá jedné z nich. Své adoptivní matce, která již deset let sponzoruje její vzdělání přes program Adopce na dálku.
Na Rose čekali na letišti lidé z neziskovky i její adoptivní rodiče.
„Program organizujeme od roku 2002 a do dnešního dne bylo adoptováno dva tisíce pět set dětí. Hodně už vzdělání dokončilo,“ vysvětluje předsedkyně Centra Narovinu Dana Feminová.
Adoptivní rodiče posílají dětem, které si sami vyberou, sedm tisíc dvě stě korun ročně. Organizace z nich zaplatí vše potřebné. Školné, sešity, učebnice, školní uniformy.
Na oplátku posílají děti svým mecenášům třikrát ročně vysvědčení. „V Keni jsou tři školní období. Po každém z nich škola vydává vysvědčení. To spolu s fotkou a dopisem přeposíláme,“ říká Feminová. Dodává, že adoptivní rodiče mohou dětem psát kdykoliv a že občas posílají i drobné dárečky. Odpovědi ale tak často nechodí, rodiny dětí nemají na poštu peníze.
Kde je Rose?
Že letadlo již dávno přistálo, je možné odhadnout podle skupiny letušek, které ve slušivých kloboučcích doprovázejí piloty k východu. Po Rose však ani památky. O dvacet minut později je hala téměř prázdná. Čtyři ženy jsou stále na místě a radostné očekávání nahrazuje strach, že se něco stalo. „Co když se jí v Dubaji nepovedlo přestoupit?“ strachuje se jedna z nich.
V tom se znovu otvírají dveře a z nich vychází drobná dívka v tričku s nápisem Kenya. Táhne kufr a nesměle hledá, kdo si pro ni přijel. Ke strachu není důvod. Téměř ihned si padá kolem krku s pracovnicemi organizace.
Ovšem největší radost má drobná krátkovlasá žena – její adoptivní matka. Rose u ní bude celý měsíc bydlet a po deseti letech, kdy si pouze dopisovaly a několikrát si zavolaly, spolu konečně mohou strávit nějaký čas.
Dvaadvacetiletá Rose díky programu studuje na univerzitě, kterou brzy dokončí s bakalářským titulem v oboru životního prostředí. „Vím, že bych se bez projektu nikdy nedostala tak daleko,“ říká vděčně. Jako odměnu za to, že Rose zvládla závěrečné zkoušky, ji adoptivní matka pozvala do Prahy.
Rose je druhé adoptované dítě, které se díky programu podívá do České republiky. Během svého pobytu navštíví několik škol, kde studentům povypráví o životě v Keni. Příští čtvrtek se také setká s adoptivními rodiči jiných školáků a dalšími zájemci, kteří chtějí vědět, jak adopci děti prožívají a co to pro ně znamená.
Její pražský pobyt je hlavně šancí seznámit se se ženou, která ovlivnila její život. „Nemůžu se dočkat, až se lépe poznáme,“ těší se Rose a odchází z letiště za novým dobrodružstvím.
