Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Každé ráno se přesvědčuji, že jsem vyspalá, říká sopranistka Poláčková

Jaroslav Panenka
20. března 2016  8:45
Jiskřivý soprán, přesvědčivý herecký projev a nepřehlédnutelný půvab činí z Alžběty Poláčkové jeden z nejvýraznějších operních talentů současnosti. V Národním divadle nastudovává zároveň Juliettu Bohuslava Martinů i Jenůfu z Její pastorkyně Leoše Janáčka. Na zkoušky dobíhá od čtyřměsíčního syna.
Sopranistka Alžběta Poláčková.
Dalších 8 fotografií v galerii
Sopranistka Alžběta Poláčková. | foto: Ilona SochorováMetro.cz

Jak se dá tohle všechno stíhat?
No je to hrozný kalup, co vám budu povídat. Starším dětem je jedenáct a osm, takže se péče o malého už trochu rozprostře taky mezi ně, navíc naštěstí nemusím chodit do divadla na všechny zkoušky, což bych ani nemohla, když kojím... I tak pro učení rolí hledám každou myslitelnou chvilku a každé ráno si u kafe snažím vsugerovat, že jsem vyspalá. Nezbývá mi, než vydržet.

Fotogalerie

Kam se vám v takovém kolotoči vejde péče o hlas?
Ta musí jít ruku v ruce s každodenními povinnostmi, vnímám ji jako jednu ze svých běžných starostí. Zpívám třeba při žehlení nebo na procházce s kočárem. Cvičit jsem začala hned na konci šestinedělí, a to nejen hlas, ale i fyzičku, protože se musím dát do kupy také po této stránce.

Jak dlouho po narození dětí ve vás začíná vibrovat zvědavost, zda má váš potomek hudební sluch?
Už když jsou malinkatí, bystřím, jestli slyší a dokážou zopakovat správný tón. Zvědavá samozřejmě jsem, ale nemám ambice v nich vidět profesionální muzikanty. Určitě je nebudu nutit. Hudba je moc krásný koníček, ovšem není moc lidí, kteří se vyškrábou až na vrchol a můžou se jí živit. Stačí mi podívat se kolem sebe, kolik nás bylo na vysoké škole a kolik spolužáků se skutečně uchytilo. Jde o strašně malé procento.

Alžběta Poláčková, 36 let

  • Nepochází z muzikantské rodiny. Odmala docházela na klavír a zobcovou flétnu, k nimž později přidala zpěv.
  • Vystudovala gymnázium a po něm zpěv na pražské Akademii múzických umění ve třídě prof. René Tučka.
  • Už ve 3. ročníku jí nabídlo roli Národní divadlo, kam o rok později nastoupila do trvalého angažmá. Trvá dodnes.
  • Ve zlaté kapličce nastudovala např. Rusalku, Mařenku v Prodané nevěstě, Terinku v Jakobínu, Micaëlu v Carmen, Lise v Les Enfantes terribles, Kristinu ve Věci Makropulos, Bystroušku v Lišce Bystroušce, Donnu Elvíru v Donu Giovannim, Paminu v Kouzelné flétně aj.
  • Spolupracovala s řadou významných dirigentů, je laureátkou několika mezinárodních pěveckých soutěží. Vystupuje na mezinárodních festivalech, hostuje na zahraničních scénách.
  • Pestrá je i její koncertní činnost, a to doma i v zahraničí, zaměřuje se na duchovní a písňovou tvorbu.
  • Je vdaná, s manželem vychovávají dceru a dva syny.

Když malá holka sní o kariéře zpěvačky, tak většinou popové. Vás to rovnou táhlo k vážné hudbě?
Kdepak! Chodila jsem sice do hudebky studovat klasiku, ale jinak jsem tíhla spíš k R'n'B nebo hip hopu, ty jsem poslouchala po celý gympl a tehdy mě ještě ani nenapadlo, že bych se jednou živila operním zpěvem, to teda vůbec. S našima jsme sice tu a tam do opery zašli, nicméně nepatřili jsme mezi pravidelné návštěvníky. Mnohem častěji jsem s kamarády obrážela hudební kluby.

Jaké plakáty vám visely v dívčím pokojíku?
Předně Kevin Costner, to byl můj velký idol. Milovala jsem taky Red Hot Chili Peppers, z hip hopu například Fugees.

Na HAMU jste šla z gymnázia, nikoli z konzervatoře. Pocítila jste to někdy jako handicap?
Co se samotného zpěvu týče, tak nikdy, ale na akademii mi to zpočátku pocítit dali. Přišla jsem mezi samé absolventy konzervatoře, všichni se navzájem znali, tvořili uzavřenou partičku, která nebyla příliš ochotná pouštět mezi sebe nováčky. A to bolelo. V prvním ročníku bylo těžké dokazovat, že tam jsem právem. Ale nikdy jsem nelitovala, že jsem místo gymplu nešla na konzervatoř, profesně mi zas tak nechyběla. Navíc chtít po někom, aby se ve čtrnácti letech rozhodl, že bude operní pěvec, mi přijde nesmyslné. V tom věku se mění hlas jak klukům, tak dívkám, stát se s ním může ještě cokoli – a co pak dělat v osmnácti dvaceti s vystudovaným oborem operní zpěv?! Já ani po gymnáziu pořádně nevěděla, jestli chci zpívat. Hudba mi šla, bavila mě, stejně jako mě bavily jazyky nebo humanitní obory. Nakonec mě vzali na akademii až napotřetí. Prodloužila jsem si tak svou vcelku bujnou, veselou pubertu.

Vyprávějte.
To se sem snad ani nehodí, ne? Prostě jsem se věnovala víc obcházení klubů než opernímu zpěvu. Ještě ve dvaceti jsem dokonce byla i vášnivý kuřák.

Přestala jste pak ze dne na den?
V podstatě ano. Přišlo mi hloupé, abych jako sopranistka chodila ven před budovu akademie vypalovat jednu za druhou. Jakmile mě přijali, řekla jsem si, že opravdu nejde pravidelně vyrážet na pařby. Čas od času bych si mohla třeba po premiéře jednu zapálit, ale ono je každé popotažení z cigarety druhý den opravdu znát, hlas pak nefunguje, jak má.

Vybavily se vám pocity z prváku, když si vás ve třetím ročníku vybralo Národní divadlo a vy jste se najednou ocitla mezi slovutnými pěvci naší první scény?
Ty pocity byly velmi podobné, to máte pravdu. Ve světě opery jsem se tehdy pohybovala teprve tři roky a neuměla jsem s lidmi z tohoto světa komunikovat na stejné vlně, chvíli mi trvalo, než jsem se k nim dostala o něco blíž. Oni také vysílali pátravé pohledy směrem k nějaké holce, která si přijde ze třeťáku, kterou nikdy neviděli a ani neznají její rodiče... Řada z nich byla opatrná, co se ze mě vyloupne. Ale většina mě přijala pozitivně. Začali mi hodně pomáhat, když uviděli, že jsem pokorná a že se chci učit. Člověk nemůže přijít rovnou jako mistr světa, což asi nefunguje u žádné profese.

Dneska za sebou máte i bohaté zkušenosti s hostováním v zahraničí. Je to rozdílný zážitek?
Vidím rozdíl v přístupu k hercům i v zázemí jako takovém. Hostovala jsem například na scéně Národní opery v Paříži Opera Bastille v Rusalce a nemohla jsem si tam zvyknout na péči několika asistentek, které mi byly pořád v patách. Jedna mi nesla župan, druhá boty, třetí vodu. Přišlo mi to přehnané, říkala jsem jim, že ty tři věci poberu sama. Každá informace putovala přes pět lidí, než se dostala k tomu správnému člověku. V tom mi připadáme normálnější, v té sociálně rozmáchlé Paříži bylo tak třicet procent zaměstnanců zázemí opery navíc. Ale pokud jde o hudební přípravu, ta je snad všude na světě stejná. Vždycky zkrátka musíte být stoprocentní. Musíte přijít připravený, neexistuje na první režijní zkoušce neumět roli i pozpátku. Nikdo není zvědavý na herce chodícího s klavírním výtahem v ruce. To platí v Paříži jako kdekoli jinde.

Čistě herecká kariéra by vás nelákala?
O ní jsem nikdy neuvažovala, jakkoli mě svět filmu, make-upu jako holku táhnul. A opera mě baví právě proto, že nabízí spojení profesí pěvecké i herecké. Dneska už je naprostou samozřejmostí v opeře také dobře hrát. Dříve primadonám stačilo vylézt na jeviště, postavit se a zazpívat, dnes, v době kultu režisérů, je po nás požadováno v podstatě to samé jako po činohercích.

Vyhovuje vám, že se opera už nevyjadřuje jen hudbou a zpěvem?
Ano, přijde mi přirozené, že se na jevišti chovám podle toho, co moje postava zrovna prožívá. Určitě je těžší vystupovat s partnerem, který jenom zpívá a nereaguje na to, co mu sděluji. Navíc diváci samozřejmě lépe pochopí děj, když vidí zpěváky i hrát. Moc dobře si uvědomuji, že zpívanému jazyku kolikrát není až tak rozumět.

Často se u starších kolegů střetáváte s odlišným přístupem k herectví?
Spousta z nich je otevřených a snaží se režisérovi vyjít vstříc, zapojit se. Ale v Národním divadle proběhlo v uplynulých letech tolik čistek, že mnoho starých kolegů je už venku. V řadě případů mi to nepřišlo rozumné, vždyť ti lidé ještě měli co předat, třebaže už nestačili zrovna na hlavní role. Jejich zkušenosti jsou nedocenitelné, hodně si jich vážím a od těch, kteří tu ještě zůstali, se snažím čerpat. Je za nimi kus práce.

Jaký je život se sopranistkou?
Jestli narážíte na obecnou představu o našem přehnaném strachu o hlas, zrovna já nejsem z těch, které by byly hystericky přecitlivělé například na klimatizaci nebo průvan, i když ten si na jevišti hlídáme. Pokud lítáte za prací letadlem, prostě nemůžete být náchylný na klimatizaci. Takže se snažím otužovat, chodím do sauny, do určité míry sportuju. A hlavně si to až tak moc neberu.

Mohla byste žít s někým, kdo je hudebně hluchý jak poleno?
Manžel nějaký hudební sluch má, ale ne teda úplně vytříbený. Nejvíc mi vadí, když si začne zpívat hudbu, kterou se právě učím, a zpívá ji špatně. Na to jsem háklivá, protože do určitého podvědomí se mi ty jeho chyby dostanou. Naše děti zase s oblibou mění texty některých oper. Třeba v duetu Mařenky s Vaškem z Prodané nevěsty si dokážou vymyslet tolik nepublikovatelných úprav, že jim zakazuju je zpívat v mé přítomnosti. Bojím se, aby je pak nějaký automat ze mě nevypustil na jevišti.



  • tisknout
  • sdílet
  • máte tip?


Hlavní zprávy

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.