Vražda (ilustrační foto)

Vražda (ilustrační foto) | foto: Profimedia.cz

V Praze jsem zabil dívku, řekl Američan tisku a zmizel. Pak vraždil znovu

  • 33
Elegantní a uhrančivý Američan Jeffrey Hill okouzlil před více než třiceti lety mnohé pražské dívky. Po svém kvapném odjezdu zde zanechal uškrcenou přítelkyni. A nešlo o jediný případ, později bylo v Německu nalezeno zdevastované ženské tělo.

To, co leželo nacpáno pod gaučem v rohu jednoho panelákového pokojíku, identifikovala Marta K. hodně rychle. Nešlo ani o figurínu nebo balík, jak se domnívala jen o pár okamžiků dříve. Jednalo se o tělo její čtyřiadvacetileté dcery Olinky.

Na telefonu vytočila linku tísňového volání 158, pak se zhroutila. Obyvatelé sídliště na okraji Prahy, vyložení v oknech či balkonech, si záhy v soumraku pozdního léta 2. září roku 1979 užívali scénu jak z napínavých filmů.

Tmou problikávala modrá světla majáků hlídkových aut, výjezdová skupina z obvodního oddělení udělala místo nadřízeným z pražské městské správy. Po technicích se na místo činu dostal i výjezdový lékař. Ten potvrdil, že se jedná o násilné úmrtí.

Smyčka okolo krku

„Smrt nastala pravděpodobně uškrcením, okolo krku je utažena tenká smyčka,“ diktoval do záznamu policejní lékař, podplukovník Karel Vomáčka. Plačící matka potvrdila policistům, že se opravdu jedná o její dceru Olinku, pak se jí ujal lékař z pohotovosti. Soudní pitva později konstatovala, že dívka zemřela pravděpodobně 30. srpna.

Ještě v noci 2. září operativci z pražské mordparty věděli, že se dívka matce ozvala naposledy 29. srpna, a zároveň se jim objevil první nadějný podezřelý. „Neboj, mami, jedu s kamarády na mlýn do Holyně,“ vzkázala Olga matce. Mezi těmi, kdo v poslední prázdninový týden zamířili za Prahu, byl i její přítel. A to nebyl jen tak někdo.

Jeffrey Hill se chlubil nefalšovaným kalifornským původem, americkým pasem i akademickými tituly z psychologie a sociologie. Jako doma se cítil nejen v USA, ale i na opačném konci velké louže, v univerzitní Cambridgi, Uppsale nebo Leidenu.

Slovo ne nesnášel

Skvělý společník z nedostupné Ameriky oslnil pražskou společnost na konci šedých 70. let. „Byl okouzlující. Uměl říkat ženám ta správná slova ve správný čas, byl pozorný, nikoli však vtíravý,“ popsala ho jedna ze svědkyň. Hill nepatřil do kategorie valutových turistů, kteří v metropoli proběhnou Karlův most, Starý židovský hřbitov, Malou Stranu a hned odjíždějí.

Do Prahy dorazil v rámci grantu vytvořit studii, jež se měla dotýkat struktury pozdně středověké společnosti. Ostatně i pro studium této sféry měl ty nejlepší předpoklady, zvládal pramenné jazyky němčinu i latinu.

Vrazi z ciziny

1990 – v srpnu navštívila Prahu oslňující hvězda rakouské společenské smetánky Jack Unterweger. Za sebou zanechal mrtvou Blanku Bočkovou. Jak vyšetřování později ukázalo, šlo o jeho první z 11 vražd spáchaných kromě ČR i v Rakousku a USA. V roce 1994 jej soud v Grazu poslal na doživotí za mříže. Unterweger zde spáchal sebevraždu.

1999 – vraždu, pokus vraždy a sérii brutálních znásilnění soud prokázal Ukrajinci Olexandru Kravzovi. Ten se stal postrachem nočních chodkyň. Jedna z nich si zachránila život, když skočila do zimní Vltavy a přeplavala ji.

2008 – vraždu, pokus vraždy a znásilnění přičetla obžaloba Uzbekovi Sohibekovi Juldašbajevovi. Spolu s třemi dalšími krajany zmasakroval v bytě poblíž Václavského náměstí prostitutku a usmrtil jejího pasáka. Soud v kauze vynesl tresty od 19 let po doživotí.

V Praze skvěle zapadl do společnosti vysokoškolských studentů a jejich světa. Uměl se však pohybovat i v barech, typických pro tehdejší devizové cizince, anebo v té hrstce nočních podniků tehdejší Prahy, jako byla třeba téměř ojedinělá Bystrica.

Mnohá z dívek by Hilla brala jako skvělou partii pro vdavky. Američan však nijak nezdůrazňoval, že již jeden sňatek ve Francii uzavřel.

Hillovou vyvolenou se nakonec stala Olinka. Jenže jak detektivové zjistili, vztah začal skřípat. Skvělý společník nesnášel odpor svých partnerek. Idylu záhy vystřídaly ústrky, šikana a došlo i na facky.

Olinka začala uvažovat o rozchodu. To zřejmě bylo to poslední, o čem chtěl Američan slyšet. „Jeho jednání nese charakteristické gradující rysy, které lze nalézt u sériových násilníků. Jde o kontrolu, dominanci a manipulaci nad obětí,“ uvádí psycholog Joža Spurný z Policejní akademie ČR.

Detektivové tak měli eminentní zájem Hilla alespoň vyslechnout. Jenže hned ráno 3. září přišla z odboru pasové kontroly ruzyňského letiště strohá zpráva. Jeffrey Hill 30. srpna odpoledne opustil linkou Austrian Airlines Prahu.

Vypadalo to tak, že kriminalisté mohou zabalit spis a dát ho do zásuvky. Vrcholila studená válka a Československo bylo na druhé straně plotu. Představa, že by Američané svého občana vydali za železnou oponu, byla jen stěží myslitelná.

Jenže Hill vystoupil ve Vídni a nikterak se tím netajil. A tak se objevila šance ho alespoň vyslechnout. „Čas od času nám někoho přivezli na přechod, my ho vyslechli a pak se řešilo, co s tím dál,“ objasňoval, jak taková spolupráce vypadala, bývalý vyšetřovatel, major Jaroslav Zahrádka. Hill dal rozhovor deníku Volkstimme.

„Jsem duševně nemocný a zavraždil jsem v Praze svou přítelkyni,“ řekl mimo jiné v interview. Proč si zvolil méně známé noviny vydávané rakouskou komunistickou stranou, a ne třeba zvučnější bulvární Kurier či Kronnen Zeitung, zůstává záhadou. Než se rozeběhla procedura, která by umožnila Hillův výslech, Američan opět zmizel. Tentokrát důkladněji, nikoli však beze stopy.

Smrtící náklad

Opel Ascona s prošlým parkovacím lístkem a podivný zápach přilákal v létě 1980 pozornost policistů u hlavního nádraží v hessenském Darmstadtu. Ve vypáčeném kufru hlídkaři objevili zdevastované ženské tělo. Vyšetřovatelé z komisariátu K1 pro násilné delikty oběť identifikovali jako Američanku. Záhy zjistili, že do Německa přijela za svým přítelem vystupujícím pod jménem Claude Thibeaux, hlášeným v Mnichově na kanadský pas.

Sympatický Kanaďan rád brousil okolo univerzitních kampusů, barů a klubů plných studentek dychtících po seznámení. Vyšetřovatelé po čase zjistili, že Thibeaux je ve skutečnosti Hill. Jenže ten opět zmizel.

Na adresu Olinčiny matky však v 80. letech začala chodit podivná korespondence, šlo o pohledy z Haiti, ostrova vúdú a temných bůžků. Na lístcích stálo jediné slovo – Olinka. Občas se ozvaly i telefony, na druhém konci linky se však ozýval jen svistot větru anebo chraplavý dech.

Hilla se nepodařilo vypátrat ani v roce 1990. Vražda Olinky tak byla po dvaceti letech promlčena.