Poslední dobou v Praze přibývá demonstrací. Máte víc práce?
Akcí, na kterých musíme zasahovat, je určitě pořád víc, takže práce nám přibývá. Od začátku roku jsme zasahovali už asi u třiceti akcí, loni touto dobou jich bylo pod dvacet. V loňském roce nám ta čísla navíc stoupla kvůli mistrovství světa v hokeji, jinak by bylo zásahů ještě méně.
Co vlastně antikonfliktní tým dělá?
Antikonfliktní týmy se používají tam, kde je potřeba nějaké zesílené komunikace mezi policisty a občany nebo mezi skupinami občanů s rozdílnými názory. Naším cílem je, aby nenastal konflikt a aby nemusela přijít represe. Zasahujeme na rizikových sportovních utkáních, na demonstracích, protestech, pochodech, na velkých koncertech i při živelních pohromách.
Která z nedávných akcí pro vás byla nejtěžší?
Byla to určitě bezpečnostní opatření k návštěvě čínského prezidenta. Museli jsme kvůli tomu povolat kolegy z jiných krajů. Myslím, že si každý z nás sáhl na dno, protože jsme museli být stále ve střehu v podstatě dvanáct hodin v kuse a pořád reagovat a za zády nám stála média a veřejnost.
Jak vypadá ideální člen vašeho týmu?
Podmínkou je praxe u policie minimálně tři roky. Každý musí projít psychologickým vyšetřením, které je zaměřené především na zvládání stresových situací. Dále ho čeká pohovor a také modelové situace, kde se testují komunikační dovednosti, zvládání stresu a verbální i neverbální projev. Ideální člen našeho týmu umí naslouchat, je empatický, schopný mluvit, zvládat svoje emoce, zná právní předpisy, základy psychologie a základy první pomoci.
Při návštěvě čínského prezidenta se strhla například tato šarvátka:
28. března 2016 |
K čemu první pomoc?
Jsme často přímo v ohnisku dění a býváme první u zraněných. Já osobně jsem třeba byla u toho, když jsme s kolegy zachraňovali život. Na koncertě skupiny Kabát jsme čtyřiadvacet minut masírovali srdce pánovi, který dostal infarkt. Nemohla se k němu dostat záchranka. Nakonec to ale dobře dopadlo.
Je časté, že jsou v antikonfliktním týmu ženy?
Pražský antikonflitní tým má třicet členů a z toho ani ne deset žen. Nelze říci, že by bylo něžnější pohlaví zastoupeno nějak více. Důležité je ale zmínit to, že práce u antikonfliktního týmu není naší hlavní činností. Každý policista, který je členem, má svoje primární zařazení a tohle je jakási nadstavba. Něco jako práce za odměnu. Jsou mezi námi kolegové kriminalisté, dopravní policisté a tak dále.
Zasahujete na davových akcích. Existuje nějaká poučka, jak zvládat dav?
Důležité je hlavně umění naslouchat a vstřebávat informace. Nějaké obecné poučky o práci s davem samozřejmě známe, ale obecný mustr neexistuje. Každá ta akce je jiná a my musíme reagovat podle situace. Někdy dav reaguje lépe třeba na ženu, jindy zase na muže. Je to rozsáhlá škála věcí, které hrají roli.
Chovají se teď demonstranti jinak než dříve?
Řekla bych, že je to víceméně stejné. Pravda ale je, že lidé na demonstracích teď bývají ve verbálním projevu agresivnější než dřív. Snaží se hlasitěji prosazovat svůj názor a své postoje. A více na nás křičí. Neřekla bych ale, že by byli agresivnější také fyzicky.
Reagujete na to změnou způsobu vaší práce?
Záleží vždycky na té druhé straně, kterou máme proti sobě. Takže nějaké trendy ve stylu zásahu nejsou. Hrozně důležitá je ale příprava. Pokud jde o demonstraci, musíme si načíst informace o tématu, které se řeší, nebo o skupinách, které stojí proti sobě. Když s námi ti lidé diskutují a snaží se nás zahnat do kouta, je problém, když se v tom tématu neorientujeme. Musíme mít prostě argumenty a informace.
Antikonfliktní tým
|
Jaké při zásahu používáte vybavení?
Máme zelené vesty antikonfliktního týmu a vysílačky. Pak prostředek na vlastní ochranu, zpravidla pepřový sprej, a nedávno nám přibyly k vybavení také malé lékárničky. Jelikož nejsme represivní složka, nemáme zbraně.
Stojíte většinou přímo před demonstranty. Jaký je to pocit, být v první linii jen v barevných vestách?
Jsme na to připraveni a víme, že kdyby došlo k nějakému fyzickému napadení, za námi stojí těžkooděnci, kteří nás z toho vysekají. Hlavně se snažíme plnit úkol a bavit se s těmi lidmi třeba o tom, co je trápí a jak by to šlo vyřešit. Navíc to, že jsme jen v civilu a ve vestě, má vliv na psychiku lidí, se kterými se setkáváme. Nepůsobíme na ně tak, že je chceme pozatýkat, ale že s nimi chceme mluvit.
Ale pokud se vám nedaří zajistit nenásilný průběh, nastupují těžkooděnci?
Na místě je vždycky určený policista, který sleduje situaci, a když vyhodnotí, že se s davem pracovat nedá, že na nás lidé nereagují nebo se situace vyostřuje, odvolá nás a nastupuje represe.
S jakým typem lidí se vám pracuje nejhůře?
Nejtěžší je komunikovat s lidmi, kteří jsou pod vlivem alkoholu nebo drog. A další takovou skupinkou jsou lidé, kterým nejde o žádný kompromis, ale naopak o to, aby vznikl nějaký konflikt. Ti nejčastěji křičí a strhávají na sebe pozornost. A je jedno, jestli je to demonstrace, nebo sportovní utkání.
Vytipováváte si v davu lidi, kteří mohou být problematičtí?
Jsou lidé, kteří si nás najdou sami. Ale samozřejmě musíme průběžně dav sledovat, abychom věděli, kde to začíná kumulovat, kdo se chová agresivněji. Když se někde začnou lidé postrkovat, tak tam hned míříme a snažíme se to nějakým způsobem urovnat a zahájit debatu.
