Momentálně Hudema vyučuje na Základní škole svaté Voršily, na Arcibiskupském gymnáziu a také na farnosti při kostele svatého Vojtěcha na Novém Městě.
Je velký rozdíl mezi výukou náboženství pro děti, dospívající a dospělé?
Obrovský. Ty největší rozdíly vycházejí právě z prostředí, kde se náboženství vyučuje. Na faře se obvykle scházejí lidé, kteří jsou již nějak motivováni vztahem k Bohu, a proto je nezajímají pouze strohé informace. Ve škole je naopak kladen důraz především na rozšíření obecného přehledu a základních znalostí, které mohou žáky následně podnítit k nějaké hlubší diskusi a přemýšlení.
Jak jsou dnešní děti v tomto směru „gramotné“?
To je velmi individuální. Pedagogice se věnuji už téměř 15 let a mnoho věcí se za tu dobu samozřejmě změnilo. To, co se kdysi dalo předpokládat, dnes už neplatí, a naopak, děti se hlouběji zajímají o jiné věci. Ať už jsou to aktuální etické otázky, náboženství ve vztahu k politice nebo třeba rozdělení rolí v rodině.
Benedikt Hudema
|
Dotýká se tedy náboženství i dalších předmětů?
Rozhodně. Tady u svaté Voršily učí náboženství na prvním stupni řeholní sestry, které k němu přistupují spíš formou hry a vyzdvihují hlavně jeho výchovnou funkci. Na druhém stupni je to už záležitost především informační, vědomostní, právě s přesahem do dalších předmětů. Děti zajímá náboženství v kontextu nacismu, komunismu, pídí se po otázkách života a smrti, ve vyšších třídách diskutují nad eutanazií, potraty, genovým inženýrstvím a dalšími věcmi.
Může podle vás i nevěřícím lidem přinést znalost náboženství něco do života?
Troufám si tvrdit, že určité reálie, křesťanská etika, zákony křesťanské civilizace, to všechno patří k obecnému vzdělání. Je důležité mít alespoň základní povědomí o životě Ježíše Krista, tušit, o čem je příběh Davida a Goliáše, orientovat se v křesťanské symbolice. To všechno se přece odráží v naší historii, kultuře, umění, hudbě i literatuře.
Nepřistupují k hodinám náboženství děti přece jen spíš jako k odpočinkovému předmětu?
I tady lze zavést objektivní známkování jako třeba v dějepise. Osnovy jsou zcela věcné, naukové, a tak by je žáci měli pojmout bez ohledu na to, jaký k víře mají vztah. Samozřejmě, že v diskusích se to pak projevuje různě, ale to už je jiná věc. To, co se dá hodnotit, jsou fakta a nějaký logický úsudek. Stejně jako u jiných předmětů platí, že člověk musí mít napřed nějaký základ, nějaký myšlenkový aparát, od kterého se diskuse odvíjí. Nemůžete přece diskutovat o věcech, o kterých nic nevíte.
Jak vypadá taková klasická hodina náboženství?
Třeba se šesťáky jsme nedávno probírali téma chrámu, proč je Jeruzalém významný pro židy, křesťany i muslimy. Jeden žák se mě zeptal, proč se tohle mají učit, k čemu je to dobré, a dostali jsme se rázem k politice. Rozebírali jsme, co se momentálně děje v Izraeli, odkud pramení tamní konflikty... Ta otázka byla dobře položená, a my jsme mohli školní osnovy vztáhnout k současné situaci. I takhle se dá v hodinách náboženství pracovat.
Překvapují žáci svými dotazy?
Velmi mne obohacují. Zvlášť u těch dospívajících je ale samozřejmě potřeba klíčovat, jestli jsou otázky mířeny tematicky, nebo spíš provokativně, aby se mohli vůči mně, jako pedagogovi, nějak vymezit. Je to přirozená součást jejich vývoje, a tak se snažím hledat uspokojivé odpovědi. Samozřejmě se mi ale občas stane, že odpověď neznám, nebo nedokážu odpovědět dostatečně jednoznačně. To jsou především otázky typu – proč někdo trpí, proč někdo zemřel, proč někdo onemocněl...
Ani jako kněz to nedokážete?
Bolest sama o sobě hlubší smysl nemá, ale vede nás někam dál. To se moc těžko vysvětluje v několika větách. Samozřejmě že z hlediska křesťanství se nabízí odpověď. Jak ji ale předat srozumitelně a přiměřeně věku dětí? Pedagog si musí přiznat, že jednoduché odpovědi na složité otázky nejsou. Jinak lže sám sobě i ostatním.
Vy sám nejste věřící už od dětství...
Jsem konvertita, pokřtěný až v osmnácti letech, a vlastně jsem rád za to neustálé znejisťování ze strany dětí. Kdykoliv cítím neklid nebo řeším otázku, na kterou neznám odpověď, posouvá mě to dál. Člověk totiž občas začne nevědomky zajíždět do starých kolejí, smiřuje se s tím, že věci nějak jsou, a je moc dobře, když ho někdo z té letargie probudí, a začne se díky tomu dívat na věci z jiného úhlu.
Jak se vám kloubí role duchovního a pedagoga?
Každý pedagog, a u kněze to platí zvlášť, by měl své žáky na cestě především provázet. Může je obohacovat, může jim ukazovat směr, ale zároveň musí respektovat jejich svobodnou vůli. Nemůžu je k ničemu nutit. Ani jako učitel, ani jako školní kaplan nemám v popisu práce natlouct jim křesťanství do hlavy, takzvaně jim „vymýt“ mozky. Jde o to, aby děti pochopily určité principy, proč některé věci v naší kultuře jsou, jak jsou, z čeho vycházejí. Aby o nich samy přemýšlely a potom samy tu cestu životem hledaly. A myslím si, že zvlášť proto, že ty děti jsou z různých rodin, tak je potřeba, aby byl pedagog v dobrém slova smyslu korektní. Tím, že nestojím před jednolitou masou, se snažím informace předávat jak praktikujícím křesťanům, tak těm, kteří jsou náboženstvím nedotčení.
Svěřují se vám děti často i se svými osobními problémy?
Tím, že mám na základce ještě funkci školního kaplana, jsem dětem k dispozici mimo vyučování k rozhovorům a ke zpovědi. Ideální je, když je co nejvíc osobně poznám. Pak jim mohu být nápomocen s otázkami rodinnými, duchovními a nějak je nasměrovat. Mám velkou radost, a už se to několikrát stalo, že za mnou přišel žák z takzvaně nevěřící rodiny, který už školu vychodil, že by rád začal chodit do kostela a nějak víc se víře věnoval. Nemusím se tak nikam vlámávat, ty děti si cestu obvykle najdou samy.
Co podle vás dnešním dětem nejvíc chybí?
Nedá se to paušalizovat, ale často jsou to úplně základní věci, které byly kdysi v rodinách naprostým standardem. Třeba to, že spolu všichni usednou k nedělnímu obědu nebo si společně vyrazí o víkendu na výlet. Nedokážu si představit, že bych to jako dítě měl jinak. A přitom v dnešní době je docela těžké najít rodinu, která je v tomto ohledu standardní. Dětem často chybí v rodině určitá pravidla a pospolitost.
