Tady je to jiné. Ne že by se pro mě stal z chození v noci po parku každodenní koníček sine qua non, ale z ničeho nic se tak stane a já dorazím domů, jako bych se procházela po ulici za denního světla.
Když se nad tím zamyslím, přijde mi to zvláštní, ale právě díky takovým zkušenostem žiju v Praze ráda. Bezpečnost a civilizace. I když každá mince má dvě strany. Společnost, ve které jsem vyrostla, je trochu primitivnější než tato, abych rozdíl nějak pojmenovala, má nicméně něco, s čím se jinde pokaždé nesetkáme.
V Argentině se stát o veřejné blaho nestará, proto mezi lidmi existuje jakýsi druh vzájemné pomoci, díky níž člověk různé situace lépe stráví. Nazvěme to jakousi solidární, očitou, kolektivní samosprávou. Jsou to jen banality, ale právě ty vedou člověka k zamyšlení.
Příklad: Scházím ve dne schody v parku a ulomí se mi podpatek. Nic zvláštního, nic vážného, nicméně slušný držkopád. Natáhnu se jak široká, tak dlouhá, špinavá, zakrvácená, odřená kolena, na pár vteřin jsem trochu mimo. Proberu se a vidím několik lidí, jak kolem mě prochází a se zájmem mě pozorují. Nikdo ke mně nepřistoupí. Zvláštní pocit bezbrannosti, i když kolem zdánlivě vládne bezpečí. Něco podobného by se v Buenos Aires nestalo. Solidarita s neznámým člověkem, reakce na něco, co se stalo někomu, koho neznáme. Umění vcítit se do druhého… Toť otázka.
