Po velké demolici středověkého Vyšehradu v polovině 17. století, kdy začala přestavba na moderní vojenskou pevnost, zůstalo z původní zástavby jen málo – torzo kostela sv. Petra a Pavla či rotunda sv. Martina. Město Vyšehrad vzniklo postupně na troskách hradu Karla IV. Císař nechal v druhé polovině 14. století starý vyšehradský areál přestavět. V této podobě však Vyšehrad existoval jen do roku 1420. Po bitvě u Vyšehradu komplex obsazený husity vydrancovala lůza z pražských měst. V troskách se později začali usidlovat především chudí řemeslníci. Ti jej postupně proměnili v město s renesanční tváří. | foto: MAFRA

Bourání podobné pražské asanaci zažil i Vyšehrad. Kvůli barokní pevnosti

  • 0
Před třemi a půl staletími vystěhovala vyšehradské měšťany z jejich obydlí nově budovaná barokní pevnost. V polovině 17. století se tak konala jedna z největších bořících akcí v Praze.

To, co zbylo po kdysi rozlehlém renesančním městě Vyšehradu, šlo v polovině 17. století spočítat prakticky na prstech jedné ruky. Palice a kladiva demoličních čet se postaraly o jednu z největších bořících akcí v Praze před proslulou asanací, která se odehrála na sklonku 19. století.

„Z asi 50 domů zbylo torzo kostela sv. Petra a Pavla. Gotická brána Špička zůstala na desetiletí stát jako osamělý solitér. Přetrvala i rotunda sv. Martina,“ říká historik Bořivoj Navrátil. Kapitulní škola, radnice, měšťanské domy, řemeslnické dílny i kus kostela stětí sv. Jana. To vše bez pardonu muselo ve dvou etapách pryč.

Časy válečné

  • Pevnost, která Vyšehradské připravila o střechu nad hlavou a spolykala obrovskou sumu dvou milionů zlatých, si moc nezabojovala.
  • Za válek o rakouské dědictví roku 1741 ji po bombardování bez problémů obsadila francouzská armáda.
  • Namále měl Vyšehrad v roce 1744, kdy jej bez boje okupovali Prusové. Ti jej pak při svém odchodu chtěli vyhodit do povětří. Pražská měšťanská garda nakonec zlikvidovala již hořící doutnáky. Pod vojenskou správou zůstal Vyšehrad až do roku 1911.

Stěhovat se musela i staroslavná kapitula, založená prvním českým králem v 11. století. V areálu někdejšího vyšehradského knížecího a královského hradu zůstalo pár reliktů v palácovém okrsku a purkrabství.

Nezapomenutelný dojem zanechala likvidace města v očitých svědcích. „Zdi a hradby od starodávna vystavené byly zbořeny, zámek starý byl rozmetán. Kde zámek stál, jest prázdné místo,“ povzdechl si tehdejší vyšehradský kanovník Vojtěch Ruffler.

Do roku 1655 armáda vysídlila většinou po Podvyšehradí desítky obyvatel odsouzeného města. To muselo ustoupit citadele, budované podle tehdy nejmodernějších fines italské a nizozemské pevnostní školy.

Pražská pevnost

Praha, hlavní město a srdce státu, potřebuje nutně opevnit. To již v roce 1648 důsledně radil po zkušenostech třicetileté války Ferdinandu III. císařský generál Raimondo Montecuccoli.

Podle představ štábních plánovačů měly metropoli českého království hájit dvě citadely. Umístění první tak jasné nebylo, vojáci přemýšleli o Strahově či Pražském hradě.

O tom, kam s druhou pevností, měli důstojníci jasno od počátku. Přístup vetřelců do Prahy měl od jihu a jihovýchodu uzamknout val vyšehradských zdí. „Návrhy opevnění detailně rozpracoval v roce 1650 hrabě Inocenc Conti,“ uvádí Navrátil. S vyšehradskými měšťany armáda o stěhování pochopitelně nediskutovala.

Citadele projekt dal moderní, pětiúhelníkový tvar s kvintetem bastionů, vybíhajících z jeho rohů. Hvězdice měla dostat také atypický, avšak nedostavěný, šestý bastion.

Účinek stále efektivnější palby děl měla snížit takzvaná eskarpa - tedy vnější zeď, jež byla zkosena směrem vzhůru. Mocnost hradeb se pohybovala od 2,5 do pěti metrů. Zdi ční do výšky 13 až 18 metrů. Uvnitř pevnosti po celém obvodu citadely projekt počítal s kasematy, v nichž by byla skladiště i krytá palebná stanoviště.

Věž jako v Andělském hradu

Plán citadely byl ovšem mnohem velkorysejší. V jejím jádru se počítalo s mohutnou válcovou věží. „Proporcemi měla konkurovat Pražskému hradu,“ konstatuje Bořivoj Navrátil.

Věž měla být podobná té, jež dominuje římskému Andělskému hradu. Vodní příkop z ní dělal víc než pouhé dělostřelecké stanoviště. Stávala se samostatnou pevností uprostřed mocného Vyšehradu, pásmem posledního vzdoru obléhané posádky. Jen na papíře však zůstalo i opevnění Císařské louky na protějším břehu Vltavy.

Na východní straně nebyl postaven ani cornichon, vysunutý opevněný rohový objekt ve tvaru písmene M s hroty obrácenými proti protivníkovi.