Jak jste se dostala k Wizz Air?
Pokud se nechcete za prací přestěhovat do ciziny, máte na výběr ucházet se asi u tří přepravních leteckých společností, které mají bázi v Praze. Výběrové řízení u ČSA nebylo v uvedenou dobu vyhlášené, u zbývajících dvou společností jsem uspěla, přičemž ve Wizz Air mi vyšli plně vstříc v tom, že jsem v době výběrového řízení neměla dokončenou vysokou školu. Počkali tedy tři měsíce, než jsem si splnila studijní závazky.
Kam jste nejčastěji létala?
Nejčastěji jsme směřovali na letiště v Londýně, Římě, Benátkách či Barceloně. Přes sezonu se otevřely také lety do Burgasu, Bari či Neapole. Během jednoho pracovního dne většinou člověk zvládl dvě evropské destinace.
Měla jste čas ta místa poznat, nebo jste se zdržovala spíš jen na letištích?
Bohužel většina letů u tohoto typu aerolinií probíhá tak, že pasažéry naložíte, následně vyložíte a ihned na palubě vítáte nové. Někdy se ale stalo, že jsme například v Londýně zůstali po ranním letu a vraceli se až večerním, a to jsme pak stihli i třeba rychlé nákupy. Na druhou stranu, cestování pro mě bylo až druhotným cílem a motivací při volbě tohoto povolání. Nejdůležitější bylo dostat se do blízkosti letadel a letišť, takže mi skutečnost, že jsem se v rámci pracovního výkonu tolik nenacestovala, nevadila.
80 let pražského letiště
Co jste musela splnit, než jste se stala letuškou?
Prošla jsem výběrovým řízením, které mělo několik kol, trvalo celý den a probíhalo v anglickém jazyce. Z původních asi osmdesáti lidí nás na konci zbylo sedm. Následoval pětitýdenní výcvik, kde se pilovaly nácviky rizikových situací na palubě, procesy v rámci letišť, zdravotnické minimum a podobně. Výcvik byl zakončen praktickou zkouškou na simulátoru, kde jsem byla po dobu dvou dnů testována pod vysokým tlakem. Nacvičovaly se krizové situace jako hašení požáru na palubě, evakuace či nácvik přežití ve vodě. V bazénu jsme šlapali vodu a nacvičovali záchranu pasažérů. V neposlední řadě byla zdravotní zkouška v Ústavu leteckého zdravotnictví včetně pohovoru u psychologa.
Máte nějaké humorné příhody?
Veselé třeba bylo, když cestovaly velké skupiny mladých lidí z Británie, aby oslavily loučení se svobodou jednoho z nich. Nezřídka měl budoucí ženich po celou dobu letu zavázané oči a domluvili jsme se, že v rámci úvodního slova vynecháme, do jaké cílové destinace směřujeme. Humorné byly také zážitky s Italy. Italové mají k létání respekt a po přistání vždy nadšeně tleskali, při turbulencích se začínali modlit a při klidném letu postávali všichni v uličce s kávou a konverzovali.
Co nějaké nepříjemné zážitky?
Nejhorší zážitek byl, když si jeden pasažér chtěl vyzkoušet, jestli správně pochopil, jak otvírat nouzový východ v případě potřeby. Nacvičovat otvírání ale samozřejmě není možné a před vzletem je vše nachystáno tak, aby se v případě otevření nafoukly evakuační skluzavky. Naštěstí jsme si jeho chování všimli včas. I tak jsme nabrali menší zpoždění, protože nouzový východ musel být znovu zkontrolován. Nepříjemné jsou i zdravotní potíže, které pasažéry při letu provázejí. Nejednou jsme se museli vypořádat s hyperventilací či rozseknutou hlavou při neopatrnosti pasažéra na namrzlých schodech při vystupování z letadla. Nebo jsem slyšela historku, kdy pasažér použil sako od naší uniformy k tomu, aby si očistil brýle.
Zažila jste agresivní pasažéry?
Vyloženě agresivního pasažéra jsem měla na palubě jen jednou. Byl posilněn lahví tvrdého alkoholu, kterou si na palubu přinesl, což samozřejmě zakázáno není, na rozdíl od samotné konzumace alkoholu na palubě. Po přistání jej proto vyprovázel speciální útvar Policie České republiky.
Co děláte s vystrašenými lidmi?
Zažila jsem třeba slečnu, která cestovala poprvé v životě, a zrovna byly velmi silné turbulence. Snažila jsem se ji uklidnit slovy, že dokud se po kabině pohybujeme my, členové posádky, nejedná se o vážnou situaci. V tu chvíli se ovšem z kokpitu ozvalo, ať okamžitě zaujmeme svou pozici a připoutáme se. Slečně to situaci neulehčilo, ale vše se samozřejmě obešlo bez větších dramat.
Měla jste vy sama v letadle někdy strach?
Za celou dobu pouze dvakrát, a to jen trochu. Jednou při velmi silných turbulencích a podruhé, když jsme se při přistání srazili s ptákem. Naštěstí nám rozbil čelní sklo, kdyby jej nasál motor, byla by situace vážnější. Statistiky bezpečnosti letecké dopravy hovoří jasně a člověk se tak bojí jen trochu.
Obtěžovali vás někdy pasažéři například nevhodnými narážkami?
Netvrdím, že občas se někdo neodvážil a nepoprosil třeba o telefonní číslo, ale s nevhodnými narážkami jsem se za celou dobu nesetkala. Každopádně kdyby nějaké jednání na palubě překročilo únosnou mez, kapitán by se za svou posádku postavil. Také mezi palubním personálem je mnoho mužů, takže jsme se případně mohly pro pomoc obrátit i na ně. Při výkonu této práce se nezřídka musíte vypořádat také s předsudky, které kolem tohoto povolání kolují.
S jakými předsudky jste se setkávala?
Občas jsem měla pocit, že někteří pasažéři nás brali spíše jako „servírky ve vzduchu“ a nedokázali dohlédnout, co všechno musel člověk absolvovat a naučit se, aby mohl tuto profesi vykonávat. Je pravda, že letušky jsou mnohdy zobrazeny jako stále se usmívající, perfektně upravené bytosti, stále je tam však předpoklad, že vše na letu probíhá tak, jak má. Vždy mě potěšilo, když někdo dokázal tyto hranice stereotypu překročit a vnímat tuto profesi v širším úhlu pohledu.
V čem je podle vás profese letušky nejtěžší?
Musíte vyjít se všemi typy lidí za každých okolností. I když zrovna nemáte náladu, nikdo to na vás nesmí poznat. Pro mě se pak stále obtížnější stávala nepravidelná pracovní doba. Cítila jsem, že vstávat v době, kdy ostatní jdou spát a naopak, pro mě není ideální. Začaly mi chybět volné víkendy. Vadilo mi, že když jsem měla volno, kamarádi a rodina byli v práci a naopak.
Proč jste tedy nakonec skončila?
V podstatě kvůli té nepravidelné pracovní době. Dále jsem také cítila, že potřebuji navázat na svá vysokoškolská studia, prohlubovat si znalosti a získat praxi v oblasti ekonomie, kterou jsem vystudovala. Proto po roce nastal ten pravý čas opustit toto zaměstnání, které mi po celou dobu bylo vlastně spíše koníčkem, čehož si do dnešního dne velmi cením.
Jaké to je, vyměnit po roce létání za kancelář?
Přiznám se, že to, co mi při létání vadilo, je prací v kanceláři odbouráno. Vyhovuje mi pravidelná pracovní doba a našla jsem si zaměstnání, které mě baví a uspokojuje. Po létání se mi sice stýská, ale na palubu už bych se nastálo nevrátila, spíš jen jednou za čas, na kafe s kolegy. To, co už mi asi do smrti zůstane, je fakt, že pokaždé, když nad naší budovou burácejí motory letadla, tisknu se k oknu a přemítám o tom „světě ve světě“, který se nám několik kilometrů nad hlavami odehrává.
