Někde se píše, že vyrábíte cronuty, jinde se zase mluví o croblihách. Co je správně?
Na název „Cronut“ má ochrannou známku cukrář Dominique Ansel, který celý koncept vymyslel v New Yorku. Už se kvůli tomu soudí s jednou cukrárnou, která tvrdí, že název vymysleli oni. Já jsem to ani nijak nepokoušel a říkal jsem tomu prostě donut z těsta na croissant. S nápadem říkat tomu počeštěně crobliha poté přišel foodbloger Cuketka, mě to zaujalo, takže to teď oficiálně označuji jako croblihu. I když i s tím možná bude problém, protože kdosi si to slovo už zaregistroval, aniž něco pekl. Zřejmě očekával, že z toho kápnou peníze.
O co tedy přesně jde?
Je to v podstatě donut z croissantového těsta. Klasický donut je z mouky, kvasnic a vody. Cronut se vyrábí jako máslový croissant s tím rozdílem, že se pak smaží jako donut a má díru. Výroba je ale docela oříšek. Potřebujete na to tři dny. První den se zadělá těsto, druhý den se obohatí o máslo a třetí den fritujete. Je to trochu nepraktické ve chvíli, kdy chce někdo rychlou a velkou objednávku.
Cronut nebo crobliha?
|
Jak dlouho už fungujete?
Teď jsou to tři měsíce. Spíš bych to ale považoval za měsíce dva, protože ten první byl hodně velká oťukávačka, kdy jsem se musel trochu učit. Párkrát se mi stalo, že jsem ani nemohl otevřít, protože se mi denní várka prostě nepovedla. Teď už to ale mám v ruce, upravil jsem recepty, takže to každý den vychází stejně. Ale pořád je to dělané rukama, to je vidět.
Říkal jste, že cronut pochází z New Yorku. Víte, jak vznikl?
Dominique Ansel chtěl prostě udělat něco nového. Nějaké zmínky o tom byly už dřív, ale spíše to lidé zkoušeli jen tak doma. Ansel to v roce 2013 vzal, vymyslel tomu ten koncept a cronuty proslavil. Byl to obrovský boom, kdy lidé stáli dlouhé fronty na Manhattanu jen proto, aby si koupili srandu za šest dolarů. Navíc si v Anselově pekárně můžete koupit jen dva cronuty na osobu, aby se dostalo na co nejvíce lidí.
Na vaše cronuty se také stojí fronty?
Prvních čtrnáct dní bylo docela vlažných. Vyráběl jsem tak dvacet kousků. Pak se toho ale chytili snad všichni foodblogeři a začaly návaly. Minulý týden jsem naspal asi tři hodinky denně. Do práce chodím na třetí ráno, abych stihl všechno připravit. Na den dělám zhruba dvě stě cronutů a pokaždé se vyprodají. Takže zájem lidí je a většina z nich chodí cíleně třeba na doporučení, nebo že se o tom někde dočetli.
Jak jste se dostal k rozhodnutí, že Praze představíte cronuty?
Bývalá přítelkyně chtěla vyrábět a prodávat cupcaky. Pomáhal jsem jí zařídit provozovnu, udělat logo a další věci, při kterých se člověk naučí, co rozjezd takového podnikání obnáší. Pracoval jsem tehdy pro společnost, co se zabývá instalací a servisem klimatizací, a hrozně mě to vyčerpávalo. Pořád jsem jezdil mezi Bratislavou a Prahou, visel na telefonu. V jednu chvíli jsem si řekl: A dost.
A pustil jste se do cronutů.
Jídlo mě vždycky bavilo, tak jsem se rozhodl, že v něm zkusím nějak podnikat. Původně jsem zamýšlel klasické donuty, ale v Praze tehdy zrovna otevřel obchod Donuter, tak jsem už pomalu házel flintu do žita, že nebudu vymýšlet něco, co už někdo dělá. Pak jsem si ale vzpomněl na cronuty. Dal jsem výpověď, pronajal si místo a čtyři měsíce jsem testoval. Pořádně to vyšlo až čtrnáct dní před otevíračkou.
Zmiňoval jste klasické americké donuty, které jsou teď v Praze také v kurzu. Myslíte, že teď americké pochoutky zažívají boom?
Přijde mi, že v Praze je teď trendem gastronomie obecně. Lidé mají peníze, což jde vidět, když se člověk projde po ulici. Zahrádky restaurací jsou každý den plné lidí. A za své peníze chtějí lidé něco, co není okoukané a je nějak zajímavé. Myslím si, že teď je vhodná doba si v Praze založit jakýkoliv gastropodnik. Když se vrátíme k těm donutům, tak někdy na konci devadesátých let se v Praze zkoušela uchytit americká síť Dunkin’ Donuts. Ale nikdo tam nechodil, pro lidi to bylo moc drahé. Teď je to úplně jiné.
Na stěně prodejny vám visí hlava jelena, kterého máte ve znaku i názvu. Proč právě jelen?
Jako kluk jsem hrál basket, kde jsem si utahoval z kluka, který se jmenoval Hroch. On mi začal říkat Jelene a vznikla z toho moje přezdívka, kterou jsem chtěl využít v názvu pekárny. Jelenova pekárna mě moc nenadchla, tak mě napadlo anglické Oh Deer Bakery.
