Nedávno jste po telefonu pomohla páru, jemuž se málem narodilo dítě v autě.
Já teď zažívám nějaké období porodů. Hned týden nato jsem porodila další dítě v potravinách a dnes se opakovalo totéž, co u porodu v autě.
Co říkáte budoucí mamince?
Mamince nic, protože většinou volá partner nebo ženina maminka. Ptám se, po kolika minutách má kontrakce. Když po minutě, vím, že musíme jednat rychle. Pak žádám volajícího, aby se podíval do rodidel, jestli neuvidí miminko. Když ano, žádám, aby rodička začala tlačit. Jinak se snažím, aby prodýchávala kontrakce. Nikoho nenutíme, aby stříhal pupeční šňůru, to je hodně nebezpečné. Necháme miminko odpočinout u maminky v náručí a zabalit do tepla. Hlavně musí začít plakat.
Jak jste se ke své práci dostala?
Dostudovala jsem záchranářskou školu v Příbrami a po roce v Anglii jsem si řekla, že to zkusím. Na auto jsem se úplně necítila a dispečink mě lákal. Na začátku to byla docela dřina, protože nejsem z Prahy a znala jsem tu tak cestu metrem z Anděla na Čerňák. Nevěděla jsem, kde jsou nemocnice nebo jaké části Prahy existují. Tři měsíce jsem usínala s mapou, hledala si ulice a učila se je nazpaměť.
Dispečerka Barbora Černá pracuje u záchranné služby sedm let. Nedávno pomohla páru, kterému se v autě málem narodilo dítě. Po telefonu radila i při porodu v obchodě s potravinami.
Utkvěl vám nějaký telefonát?
Asi nás všechny víc zasáhnou případy, které se dějí dětem. Snažím se nebrat si to domů, ale někdy to bohužel utkví. Jednou volal záchranku otec pro své dítě, asi pětiměsíční miminko. Bylo promodralé a špatně dýchalo. Otec byl tak agresivní, že celou dobu jen sprostě nadával a já jsem mu nebyla schopná říct, co má dělat. I když jsem věděla, že to dítě opravdu může umřít. To pro mě bylo dost traumatizující.
Jak to dopadlo?
Hovor jsme ukončili. Samozřejmě tam jela posádka, ale samotný hovor k ničemu nevedl. Dítě jsme zachránili, ale kdyby mělo srdeční zástavu, těch sedm minut, než dojela posádka, pro něj mohlo být posledních.
A co nějaký veselejší zážitek?
Máme tady pána, který je diabetik a někdy sem volá i třikrát čtyřikrát denně. My už jsme zvyklí na jeho telefonní číslo, a když volá častěji, snažíme se mu vysvětlit, že blokuje tísňovou linku. Ale jinak je to takové zpestření. Většinou se chce poradit a hlásí nám, co si dá k jídlu.
Volají sem i děti?
Ano a kupodivu musím říct, že kolikrát jsou lepší než dospěláci. Možná nevědí, co všechno se může stát. Poslouchají, a i když zavolají s pláčem, dokáží se během hovoru velmi rychle uklidnit. Volají samozřejmě i děti, které zkoušejí, jestli záchranka funguje. To vždy poznáme, že začala přestávka.
Jak jsou na tom Pražané s vědomostmi o první pomoci?
Celkem to jde. Osvěta probíhá a už i na školách se první pomoc učí. Předat volajícím potřebné informace je vždy těžší, když jsou hysteričtí a neposlouchají, co jim říkám. Ale za poslední dva roky se to zlepšilo. Stačí, když nás budou poslouchat, a všechno se dozvědí. A když budou mít předem víc informací, budou pak při poskytování první pomoci sebevědomější.
Jak volajícího, kterému zkolaboval blízký člověk, uklidníte?
Na někoho platí, že zklidním hlas, na někoho zase musím hlas zvýšit a trochu ho okřiknout. Aby už dával pozor a poslouchal mě, protože díky tomu pacientovi pomůže. A že je na to, aby tomu člověku pomohl, sám. To platí skoro na všechny. Také je uklidňujeme, že to dělají perfektně a víc už udělat nemohou.
Co když člověk neví, kde je?
V tom nám pomáhá aplikace Záchranka. Když si ji stáhnete a po dobu čtyř sekund podržíte tlačítko, odešle se k nám zpráva s vaší polohou. Za sedm let ve službě se mi ale nestalo, že bychom se nedopátrali. Když je člověk venku, hledáme zastávky MHD nebo lampu veřejného osvětlení. Ty totiž nesou kovový štítek se specifickým číslem.
Volala jste si někdy sanitku?
Nevolala. Možná bych byla stejně hysterická jako ti lidé, ale my jsme tady už tak zklidnění, že sklony k hysterii nemáme. Před měsícem přede mnou a manželem v obchodě zkolaboval pán. Mluvila jsem s kolegyní a snad jsem řekla vše potřebné.
Máte svou hantýrku?
Když posádka vyjíždí s lékařem, občas některá starší kolegyně řekne, že jede s tatrou. Protože dřív byla malá lékařská auta tatry. Léčebně v Bohnicích se zase říká Zlaté návrší a psychiatrie na Karlově náměstí je u Vondráčků. „Teď jedeme na zelenou“ znamená, že nejsme příliš přetížení. Výzvy sanitkám jsou faly a pacienti jsou pojištěnci nebo volající.
Co vás na té práci nejvíc baví?
Baví mě pomáhat. Když člověk vyleze ze školy, představuje si, že zachrání svět a bude tady pro ty lidi. Ono to tak nakonec není, protože zachráněných je samozřejmě méně než těch, co až tak zachránit nepotřebují. Ale teď jsem dostala poděkování od doktorky z gynekologie, že jsem jí zachránila syna. V pětatřiceti měl srdeční zástavu. Se snachou jsme ho po telefonu resuscitovaly a po týdnu v nemocnici šel domů bez následků. Takové věci mě potěší a ženou vpřed. A třikrát mi lidé přišli poděkovat až sem k nám.
S čím se při své práci potýkáte?
V Praze se záchranka hodně využívá k věcem, ke kterým by asi sloužit neměla. Lidé jsou zhýčkaní, zrušily se pohotovosti a všechno se řeší přes nás. Dnes nám pomáhají spolupracující záchranky, které převážejí pacienty. Případy s třetí prioritou můžeme předat jim. Bohužel už moc nefunguje, že pacienti nejdřív zavolají rodině, aby je odvezla do nemocnice. Často volají i praktičtí lékaři, kteří by správně měli vypsat žádanku a zavolat převozovou službu. Za to by jim pojišťovna strhla peníze z hrazeného paušálu. Kdežto záchranka je zadarmo a rychle.
