Velkým překvapením je obsazení Orfea nikoli mezzosopránem, jak bývá zvykem, nýbrž barytonem. Z pohledu posluchače, který si libuje ve zvuku autentické "poučené interpretace" děl starých mistrů, se aktuální nastudování opery jeví neobvykle. Díky scénické výpravě a zdařilým pěveckým výkonům se však tento nedostatek dá přehlédnout.
Bezúčelné přesuny postav schodištěm
Režisér a výtvarník scény Hartmut Schörghoffer vytvořil na jevišti schodiště sestavené ze tří ramen, jež se mohou vyrovnat do vodorovné polohy tak, aby se například ohraničil prostor podsvětí od pozemského světa. Výsledný efekt posiluje citlivě zvoleným světelným designem. Po stránce režijní budí Schörghoffer rozpaky: divák například často sleduje bezúčelné přesuny postav schodištěm.
Za dirigentským pultem stanul mezinárodně uznávaný Jan Latham-Koenig, který se specializuje především na operu 19. století. Protagonistou večera se stal barytonista Roman Janál v roli Orfea, jeho výkon, přes občasné intonační nepřesnosti, zněl vyrovnaně. Bohužel jeho hlas nepůsobil tak mladistvě jako hlas mladé sopranistky Alžběty Poláčkové v roli Eurydiky. Amora ztělesnila Yukiko Šrejmová Kinjo, která byla i ve své malé roli stylově nejčistší. Velmi dobře si vedl Sbor Národního divadla, jenž si dokonce vysloužil v průběhu večera potlesk na otevřené scéně. Opera se úspěšně zařadila do repertoáru Stavovského divadla, který byl až dosud čistě mozartovský.
