"Téma transgenderu je pořád v české společnosti tabu. Dokládají to například transsexuálové, kteří se ucházejí o zaměstnání a mají s tím problémy. Kromě umělecké stránky je posláním výstavy i bořit stereotypy, chceme lidem ukázat, co transgender je," řekl kurátor a autor některých děl Lukáš Houdek.
Jako dítě moc rád chodil v ženských šatech
Práce Aleny Foustkové s názvem Za trest
Obraz Blanky Jakubčíkové s názvem Carpe Diem z cyklu Třetí pohlaví
Transgender je na výstavě pojímána jako otevřená kategorie, která v sobě slučuje jak osoby, které prošly operativní změnou pohlaví, tak i ty, kteří o takové změně neuvažují, ale z nějakého důvodu pociťují nesoulad se svým biologickým nebo společenským pohlavím. Do transgenderu bývá řazen například i crossdressing, tedy oblékání si šatů, které ve společenské konvenci nosí příslušníci opačného pohlaví.
"Asi nejširším tématem, které se celou výstavu prolíná, je sebereflexe a vyrovnávání se s vlastní odlišností," míní Houdek. Je to patrné například na fotografiích či terapeutickém videu Joži Rabary. "Když se narodí dítě, nemá vštěpené role. Vnutí ho do nich až společenské mantinely. Jako dítě jsem moc rád chodil v ženských šatech, až později jsem pochopil, že to ode mě společnost neočekává," popsal své pocity umělec.
Jsem normální? Co je normální?
Transsexuální poslankyně
|
Originálním způsobem si uvědomovala svou identitu i výtvarnice Alena Foustková, když čtyři dny psala na stěnu galerii stále stejnou větu: Jsem normální. "Co je normální? Každý má pocit normálnosti jinde," popsala umělkyně. Své dílo o šesti tisících větách zakončila prostým "Jsem". "Prostě jsem a berte mě takovou, jaká jsem," dodala.
Sociálním aspektům a tématu rodiny se ve fotografickém cyklu Věrni zůstaneme věnuje Jana Štěpánová, která už delší dobu fotí homosexuální páry. Na téma glamouru, vizuality a formy se zaměřil Petr Motyčka, Nikola Tačevski, Veronika Nastoupilová nebo Lenka Sršňová.
