Z domova v pražské Bubenči vyráží cyklista Jiří Ježek často do zahraničí. Aktuálně je na Mallorce, kde se připravuje na březnové mistrovství světa na dráze v Itálii.
Probíhá příprava na letní paralympijské hry v Riu podle vašich představ?
No, stále ještě nemám jistotu nominace, takže ta otázka je trochu předčasná. Ale samozřejmě nezastírám, že účast v Riu je můj cíl, a proto tréninku dávám maximum. Poslední dva měsíce jsem s přípravou spokojen, zdraví drží a tělo zatím snáší těžké tréninkové dávky docela obstojně.
Na podzim roku 2014 jste utrpěl ošklivý pád na mistrovství světa a po něm se nějaký čas zotavoval. Loni na podzim jste se potýkal opět se zdravotními problémy. Nestraší vás to trochu vzhledem k tomu, že hry v Riu se konají v září?
Těžký úraz před rokem a půl samozřejmě na můj fyzický výkon pořád vliv má, to se asi už nezmění. Loni se mi ale podařilo neuvěřitelně rychle naskočit zpět do závodů, což bylo důležité i kvůli nominačním kvótám pro Rio. Bohužel ten návrat byl rychlý až příliš. Zaplatil jsem za to dalšími zdravotními komplikacemi, které mě po sezoně úplně vyřadily z jakéhokoli tréninku. Do přípravy jsem se mohl vrátit až začátkem prosince. Mám tedy za sebou dva a půl měsíce plné zátěže. Nechci to zakřiknout, ale konečně mám pocit, že můžu makat naplno. To je pro mě teď nejdůležitější. Rio zatím opravdu neřeším...
Co jste si vlastně říkal po tom hrůzném karambolu v USA? Pomýšlel jste na konec kariéry? A co vás pak zase dovedlo zpět k tréninkům a závodům?
První dny po probuzení z umělého spánku jsem samozřejmě na kolo ani nepomyslel. Ten můj stav byl daleko horší, než když jsem v jedenácti letech přišel o nohu. Měl jsem ale obrovské štěstí a jak se tělo postupně zotavovalo, myšlenky na návrat k cyklistice byly silnější a silnější. Nakonec, asi po měsíci, jsem se rozhodl, že se zkusím k závodům vrátit. Hlavně kvůli mým nejbližším, kvůli fanouškům a vlastně všem, kteří mi drželi palce.
Jak jste se dostával do formy, když jste ještě nemohl na normální kolo ven?
Pomalu a postupně. Musel jsem být trpělivý, což není zrovna můj styl. Ale tentokrát mi tělo jasně naznačovalo, co si můžu dovolit. Začínal jsem dechovým cvičením, pak lehkým posilováním a po čtyřech týdnech jsem mohl usednout na trenažér. Jezdit doma byl jediný způsob, jak se pomalu vrátit k cyklistice. Dostal jsem špičkový trenažér Kettler, který skvěle simuluje zátěž na kole a dá se precizně nastavit na jakýkoli typ tréninku. Měl jsem obrovskou radost z každého “krůčku“. Nejdřív to byla půlhodinka na lehkou zátěž a postupně jsem se dostal až na tři hodiny. Pak mi lékaři dovolili i běh. Na kolo jsem se dostal po třech měsících.
Často cestujete. Po tradičním pobytu v Austrálii zase míříte na Mallorku. Kde se vám líbí nejvíce a nestýská se vám občas po domově a Praze?
Jasně, že stýská. Ale vážím si toho, že mám ty nejlepší podmínky pro přípravu, a tak se snažím odtrénovat maximum, aby to mělo smysl a domov si můžu užít třeba mezi závody. Navíc, většinou se mnou jezdí moje manželka, takže stesk po domově je o něco menší.
Jaké jsou vaše cíle pro březnové mistrovství světa na dráze v Itálii?
Těžko říct. Musím se zaměřit jenom na sebe. Pro mně bude nejdůležitější, abych měl ze svého výkonu dobrý pocit. Samozřejmě, že pokud nebudu ve stíhacím závodě v první desítce, budu zklamaný. Ale i to se může stát, stejně jako se mi závod může povést. Rád bych zajel lepší čas, než na loňském šampionátu, kde jsem skončil šestý.
Máte na kontě jedenáct paralympijských medailí. Kolik byste jich rád přidal v Riu?
Každý závodník ve skrytu duše doufá, že si z olympiády medaili přiveze. Jinak by asi nemělo smysl tam jezdit. Jsem ale realista. Od posledních paralympijských her v Londýně se toho v našem sportu hodně změnilo. Najednou závodím proti mnohem „zdravějším“ soupeřům, konkurence je rázem několikanásobně větší, což není úplně fér, ale nic s tím neudělám. Musím to vzít jako fakt, stejně jako to, že po předloňském těžkém úrazu už nikdy nedosáhnu na svoje maximum. Moji nejbližší fanoušci o tom vědí a já se s tím dávno vyrovnal. Takže se budu snažit zajet co nejlíp, ale umístění už neřeším. Během své kariéry jsem snad dokázal dost, teď mám úplně jiný žebříček hodnot, a i když v přípravě jedu stále na sto procent, medaile pro mě z objektivních příčin budou v Riu viset asi příliš vysoko.
Bude to vaše poslední vrcholná akce v kariéře, nebo ještě budete pokračovat?
To teď nedokážu říct. Cyklistika mně pořád strašně moc baví, nemám problém tvrdě trénovat, jak jsem byl vždycky zvyklý. A dokud to bude mít smysl, nemám důvod končit. Na druhou stranu, je mi jednačtyřicet...
Jak těžké je ve vašem věku bojovat o nejvyšší příčky s výrazně mladšími soupeři?
Jasně, že je to těžké. Musím se mnohem víc věnovat sebemenším možnostem, jak si udržet kondici na konkurenceschopné úrovni. Regenerace, každodenní kompenzační cvičení, strava, životospráva. Každý rok musím věnovat cyklistice víc a víc času. I tak cítím, že tělo má logicky svoje limity. Ale člověk zase může čerpat ze svých zkušeností a v tréninku i při závodech tím ušetřit spoustu energie. Mladí jsou „hladovější“, mají víc sil, ale to neznamená, že je nemůže někdo starší trochu potrápit. Prostě, dokud budu závodit, nehodlám nikomu nic dávat zadarmo.
