Mění se nějak s postupem času to, jak v Praze hasiči pracují? Jak se zásahy změnily například za posledních deset let?
Změnilo se to poměrně dost. Zaprvé výrazným způsobem stoupl počet osobních aut. Takže třeba parkují na místech, kde ještě před deseti lety nestála, a my míváme problémy dostat se k hořícímu objektu. Dále významně přibývají výškové budovy, což přináší nová rizika a pro nás nároky na vybavení. Zjednodušeně řečeno potřebujeme delší žebříky. A přibývají také podzemní stavby, například tunely. Musíme proto trochu měnit taktiku i vybavení.
Jakou techniku kvůli tomu potřebujete?
Tak například v tunelech není jen problém zasahovat, ale také tam při požáru není vidět. Poletující saze baterkou prostě neprosvítíte. Proto potřebujeme třeba termovize. Ale i spojovací prostředky, jelikož analogové radiostanice mají v tunelu problém. Tyhle věci jsou ale nesmírně drahé a nám na ně chybí finanční prostředky.
Profil Roman Hlinovský (48)
|
Jak si z vašeho pohledu stojí tunelový komplex Blanka?
V Blance už jsme pár zásahů měli, ale zatím naštěstí žádný těžký. Ten bezpečnostní systém tam funguje dobře. Detekce nám pomůže zjistit místo problému a dobře pracuje i odvětrávání. Ale hasiči musí pokaždé počítat s tím, že ten systém může mít výpadek.
Co je tedy pro vás v Praze nejtěžší? Hašení velkých objektů?
Nejde ani tolik o hašení. Ty těžké zásahy naštěstí nejsou tak časté. Nejtěžší pro nás totiž bohužel bývá dostat se vůbec na místo zásahu. Souvisí to s rostoucím počtem aut. A navíc byl v minulosti chybně naplánován tranzit středem města a nemyslelo se na obchvaty a podobně. S tím se teď trochu pereme. Naštěstí ale z minulosti zároveň i těžíme, a to proto, že máme v Praze velmi dobře nastavenou síť hasičských stanic.
Když zmiňujete problémy s dopravou, nedělají vám potíže například travnaté pásy tramvajových tratí, které poslední dobou v Praze vznikají?
To je problém jak pro nás, tak třeba pro záchranku a určitě nás to zbrzďuje. Naše auta se přes ty travnaté pásy prostě nedostanou. A když hasiči někam jedou v dopravní špičce, tak ta auta, co v cestě stojí, často ani nemají kam uhnout. Je ale možné to řešit třeba elektronickým ovládáním průjezdu křižovatkou.
Semafory hasičům uvolňují cestu
Jak takové ovládání funguje?
Jde o aktivní systém, kdy záchranářská a hasičská auta na sobě mají zařízení, které komunikuje se systémem řízení dopravy. Ten systém ví, že se blíží naše vozidlo, a uvolní mu cestu. A nemusí to znamenat jen to, že svítí zelená pro hasiče, ale semafory mohou třeba rozmělnit kolonu a pro nás se uvolní cesta.
Jak by hasiči postupovali, kdyby v Praze došlo k podobnému neštěstí jako před měsícem v Bruselu?
Na podobné situace máme připravené typové činnosti, které počítají s velkým počtem zraněných. My v podstatě nijak nerozlišujeme, zda jde o teroristický útok, nebo třeba o nehodu autobusu. V takových chvílích úzce spolupracujeme se zdravotníky i policisty. Už po útocích v Paříži jsme vypracovali strategii na doplnění našeho vybavení, která je teď na ministerstvu vnitra, a její schválení bude záležet na prostředcích státu. Praha má k dispozici ještě takzvaný USAR tým (hasičská jednotka pro vyhledávání a záchranu ve městě – z anglického Urban Search and Rescue, pozn. red.). To jsou specialisté, kteří mají nad rámec výcviku běžných hasičů ještě výcvik a vybavení k zachraňování lidí ze zřícených budov. Takže máme týmy, které jsou i na nestandardní situace připravené.
Takový poslední velký zásah hasičů, který si lidé asi vybaví, je hašení střechy Národního muzea. Jak akci zpětně hodnotíte?
Ten zásah byl velký zejména tím, že šlo o cennou kulturní památku. Proto tam bylo velké množství jednotek. Měli jsme obrovské štěstí, že hořelo v místě, kam se dalo s technikou dostat. Kdyby hořelo z té čelní strany, kde je hlavní vchod a schodiště, tak je zásah složitější. Výhodou bylo také to, že nebyla taková zima. V únoru běžně bývá v noci kolem minus dvanácti a lezení po namrzlých konstrukcích by hasičům práci hodně znepříjemnilo. A pomohl i fakt, že bylo muzeum vystěhované. Stálo při nás několik faktorů, které nám pomohly, a bylo tam dostatek prostředků k hašení. Oproti tomu třeba loni jsme měli velký zásah ve Vysočanech v bývalém areálu ČKD, a tam byl problém s dodávkou vody. Hydrantová síť v tom areálu byla odpojená. A síť vně je dimenzovaná na zásahy před padesáti lety a teď už nestačí.
Při testech osm z deseti odpadne
Kolik má Praha profesionálních hasičů? Mluvil jste o nedostatku financí, nepotýkáte se i s nedostatkem hasičů?
Momentálně je nás devět set jedna, z toho přes šest set hasičů pro přímý zásah. Zbytek jsou lidé na prevenci, na operačním středisku a tak dále. Získat výjezdové hasiče je pro nás relativně snadné. Pro lidi je to prestižní záležitost, a je proto velký přetlak zájemců. Na druhou stranu je pravda, že osm z deseti uchazečů odpadne na zdravotních prohlídkách nebo fyzických a psychických testech. Trochu jiná situace je ale u těch administrativních míst, kdy potřebujeme třeba odborníky na stavbařinu nebo krizové řízení, a sehnat takové zájemce je problém. Nejhorší situace je třeba u informatiků. U nás v podstatě všechno řídí počítače, operační středisko je na nich závislé, ale nejlepší informatici míří do IT firem a ne k hasičům. My je prostě nezaplatíme.
Ověřujete si také, jestli uchazeči nemají třeba strach z výšek?
To se většinou pozná ve zkušební lhůtě. Každý nový hasič navíc musí projít odbornými kurzy, což je dlouhodobá záležitost. Rakušané například tvrdí, že hasičem se člověk stane až po šesti letech. Ta příprava je nesmírně důležitá. Třeba u dopravních nehod musíte vědět, kam smíte střihnout, jak před vyprošťováním odpojit elektřinu nebo jak zajistit, aby neunikaly provozní kapaliny. Hasič je prostě takový univerzál, který umí sundat kočku ze stromu, ví, jak funguje která kyselina i jak se chovat k autům.
Jak funguje spolupráce s dobrovolnými hasiči?
Vše se řídí takzvanými poplachovými plány, které platí pro každý z celků, na které je Praha rozdělena. Ty plány pomocí výpočtů stanovují to, kolik jednotek má na konkrétním místě zasahovat, jaké mají mít vybavení a jak rychle mají dorazit. Podle toho pak povoláváme dobrovolné hasiče, kteří na místo například pomáhají dostávat hasivo a podobně. Ale vzhledem k tomu, že jde o lidi, kteří mají i běžné zaměstnání, využíváme je hlavně v odpoledních hodinách a o víkendech.
Ještě se pořád stává, že volají lidé hasičům z legrace?
Stává se to stále a často. Oproti těm dobám, kdy stačilo hodit korunu do budky a vystřelit si z hasičů, teď ale máme vyšší objasněnost. Umíme lokalizovat místo, odkud se volá, a když někdo zavolá z mobilního telefonu, tak i když v něm nemá SIM kartu, dokážeme vyčíst i jeho výrobní číslo. Pro vtipálky to pak bývá drahé.
