„Břevnov je takovou vesnicí u centra Prahy,“ pochvaluje si místo, kde dnes žije. Dvořáka můžeme znát ze seriálu První republika, kde tento sympatický herec ztvárnil nesympatického Kryštofa Lébla.
Působil jste v různých divadlech a už šest let žijete v Praze. Co se vám tady líbí?
Mám Prahu v srdci. To je víc, než líbí-nelíbí. Od malička jsem věděl, že v ní chci žít nebo aspoň studovat. Nevím proč, ale byl to velmi silný pocit, touha. A moje vnitřní stavy, když jsem byl malý a jeli jsme na výlet do Prahy, jsou nesdělitelné. Pokud jsme ještě k tomu jeli tramvají, tramvaje jsou moje další srdeční záležitost, pohyboval jsem se někde mezi šťastným šílenstvím a duševním orgasmem. Mám Prahu v srdci, ale zároveň přiznávám, že ji rozhodně neznám skrznaskrz.
Určitě ale bude něco, co vás na tomhle městě štve...
Mrzí mě, že v ulicích víc nepřibývají vodní prvky, relaxační zákoutí, víc zeleně. Nestačí jen někam postavit lavičku. Hlavně proto, že v létě je čím dál těžší se po městě pohybovat. Praha by měla vylepšit svůj přirozený ochlazovací systém. Je mi líto, že jsme v tomhle zaspali.
Vy jako herec se vracíte pozdě domů, to mě zajímá. Nemáte v noci komplikovanou dopravu? Kde vlastně bydlíte?
Bydlím na Břevnově. Přistěhoval jsem se ze Stodůlek, kde jsem bydlel v bývalém statku, který je přestavěný na byty. Mělo to svoje kouzlo. A Stodůlky byly v pohodě, běhal jsem centrálním parkem až do Prokopského údolí. Denní spojení metrem bez problémů, ale to noční už bylo komplikovanější. Autobusy jezdí dobře, ale šněrují tu cestu křížem krážem, navíc na Smíchově musíte přestupovat. To je všecko v pořádku, ale protože já se z divadla vracívám i po půlnoci, časem mě to přestalo bavit. A tak jsem zvedl kotvy. Na Břevnov jsem se dostal přes jednu kamarádku. Teď bydlím v malém bytečku a jsem Břevnovem okouzlený. Zachovává si svoji autonomii, je takovou vesnicí u centra Prahy. Žije tam, myslím si, poměrně dost starousedlíků a patriotů a je to cítit. K tomu Břevnovský klášter, obora Hvězda, tramvaj 22, která má mimořádně krásnou trasu...
Kde můžete Viktora Dvořáka vidět
|
Já coby rozený Pražák se vás musím zeptat, kam si jezdíte čistit hlavu...
Sednu si na nějaký osobní vlak a jedu ven z města. Pro mě je relaxace už ten vlak. A Posázavský pacifik a celé Posázaví mám nejradši. A Brdy. V Praze to mám moc rád na Františku, okolí Haštalského náměstí.
V Praze jste ale už zakotvil v době, kdy jste studoval DAMU u Ladislava Mrkvičky. Jak na svoje studentská léta vzpomínáte?
Moc rád. A k tomu všemu samozřejmě patřily i pařby, ze kterých jsem často šel v noci na Václavák na smažák v housce s dvojitou tatarkou. A že jich bylo! Měl jsem cíl dát si cestou z Můstku na Muzeum v každém stánku jeden. Rozumějte v jednom tahu. Přešlo mě to ale vždycky po druhém kousku. A pan Mrkvička? Na setkání s takovým chlapem a znalcem života se nezapomíná.
Hrál jste v seriálu První republika. Co teď chystáte pro film nebo televizi?
Připravuje se další řada První republiky. Jsem zvědavý, jestli budu zase neklidný prudič, který bojuje za svoji spravedlnost. Bylo období, kdy mi lidi na ulici říkali, že jsem jim dost nesympatický.
Kromě Městských divadel pražských působíte také v dalších divadelních projektech jako Aqualung a Veselých skocích – to jsou dvě hodně odlišné věci, ne?
Není v tom větší rozdíl – vždycky stojíte před lidma (pokud přijdou) a snažíte se o to nejlepší. Na druhou stranu u Skoků a Aqualungu jsem zažil punk, který jsem do té doby nezažil: hrál jsi to před půl rokem a není moc času na zkoušku? No a co, hrát se musí, tak se drž a hlavně se nepodělej.
V Rokoku a Divadle ABC teď hrajete v osmi představeních. Jak je tohle náročné?
Není to náročné. Každou roli zkoušíte zvlášť a postupně si ji ukládáte do těla, do duše, do hlavy. Když je dobře uložená, tak ji prostě v čas představení oživíte. Dobře uložené postavy si ve vás navzájem nepřekážejí.
Kromě divadla se váš hlas objevuje v zahraničních filmech – kde jste byl nejvíc slyšet a na jakou roli jste nejvíc pyšný? Chtěl byste dabovat nějakého slavného hollywoodského herce?
U dabingu ještě stále prožívám léta učednická. Není automatické, že dostanete přiděleného „svého“ herce. To nějakou dobu trvá, než vás režiséři s nějakým hercem víc spojí a pravidelně si vás k němu obsazují. V poslední době mě moc těšilo dabovat asi tři řady sitcomu Tři kluci a nemluvně. Ale dal mi zabrat. Sitkom je žánr, který má svoje specifika, navíc je hodně rychlý. A herec Tahj Mowry, kterého jsem daboval, mluvil hodně vysoko, někdy až fistulí. To jsem se před dabingem nerozmlouval, ale spíš rozezpívával. Když jsem slyšel výsledek, přišel jsem si trochu uječený. Ale on v originále mluvil ještě mnohem výš!
Jak se dá natáčení seriálu, mám na mysli První republiku, a dabing skloubit s divadlem?
Někdy velmi těžce. Lze to, pokud si všechny strany, kterých se to týká, chtějí vyjít vstříc a vy jste připravený být na roztrhání.
