Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Hodně nám pomohl také žokej Váňa, říká ředitelka dostihové školy

  8:45aktualizováno  8:45
Střední škola dostihového sportu a jezdectví ve Velké Chuchli je jediná v republice. Přežila dvoje povodně, ale od roku 2013 žijí žáci a učitelé v provizoriu. Teď se škola dočká rekonstrukce a za rok zřejmě i normálního provozu. „Hodně se o to zasloužil žokej Váňa,“ říká ředitelka Soňa Froňková.

Ředitelka Střední školy dostihového sportu a jezdectví Soňa Froňková je i startérkou slavné Velké pardubické. | foto: Martin LangerMetro.cz

Od povodně v roce 2013 uplynulo už hodně měsíců. Jak jste se vyrovnali s následky?
Už tři roky žijeme jako škola v provizorních podmínkách. Přízemí je neobyvatelné, pracujeme v pokojích v někdejším domově mládeže, tam máme čtyři kanceláře. Tady v Chuchli probíhá jen praktické vyučování, hlavní teoretická výuka a domov mládeže jsou v Záběhlicích. Tam nám Střední škola elektrotechniky a strojírenství poskytla azyl. Propůjčili nám svoje prostory k užívání, protože jinak bychom neměli kde být. Podmínky ale ani tam nejsou zdaleka ideální, protože to jsou teskobaráky, které byly prázdné a deset let neobývané.

Praxi ale žáci tady v Chuchli mají?
Ano, právě ale s dojížděním je hrozný problém. Přijet sem do Chuchle na 7. hodinu je obtížné. Už jsme museli omezit praktické vyučování. Dříve již ve druhém nebo třetím ročníku žáci chodili k trenérům už na 6. hodinu. Teď na šestou chodit nemohou, když bydlí v Záběhlicích. Žáky odrazuje jak toto prostředí, tak i náročnost dojíždění. Nejde to. Všichni jsme unaveni z neustálého přejíždění, přebíhání a provizoria.

Fotogalerie

Jak dlouho má probíhat již schválená rekonstrukce?
Hlavní město za rekonstrukci a dostavbu školy zaplatí téměř 33,5 milionu korun bez DPH. Pokud se práce povede zahájit teď 2. června, jak je slíbeno, tak bychom za 12 měsíců měli školní rok 2017/2018 začít už tady v novém.

Slyšel jsem, že zásluhu na tom má i Josef Váňa?
Pan Váňa se o to opravdu hodně zasloužil. Má velkou autoritu a nebojí se říct otevřeně svůj názor. Za podporu pro školu mu patří náš velký dík.

V Chuchli jste prožila dvoje povodně. Jak to vypadalo po těch prvních v roce 2002?
Po prvních povodních v roce 2002 byla voda půl až tři čtvrtě metru v prvním patře. Přes školu se hnal proud Berounky z Radotína a ten se přes křižovatku Strakonické a Dostihové ulice vlévala do Vltavy. Tady byl hlavní proud. Kanceláře a místnosti dole byly zpřevracené, zabahněné, zničené. Všechno na vyhození. V roce 2002 i 2013 nám s počáteční likvidací následků moc pomohli dobrovolníci. Všech našich 30 koní jsme samozřejmě před tím v obou případech evakuovali na závodiště do Mostu, do Lysé nad Labem i na kopec do Slivence, prostě tam, kam to bylo možné. Mistři s dětmi tam buď jezdili, nebo tam s nimi byli. My ostatní jsme se tady snažili likvidovat následky.

Kdy se tehdy povedlo obnovit normální školní život?
Naštěstí již rok po povodni. V říjnu 2003 jsme zahajovali školní rok. Všechno bylo nové, plášť budovy, vybavení, všechno pěkně zrekonstruované. Opravy stály kolem 25 milionů korun.

Budova školy není příliš velká, jak kapacitně zvládáte zájem studentů?Máme tabulková místa na 300 žáků. Je ale fakt, že už před povodní v roce 2013 jsme se sem nevešli. Bylo to nahnuté, učili jsme v jídelně, v malé tělocvičně. Záměr s nástavbou školní budovy tu byl již v roce 2002. Bohužel se ho ale tenkrát prosadit nepodařilo. Teď se to povedlo. Určitě nám to pomůže v tom, že zůstaneme na jednom místě pod jednou střechou. Máme pořád působnost v celé České republice. Dnes už je to ale hodně o penězích, protože rodiče se snaží děti dát blízko svému bydlišti, aby neplatili internát a vysoké cestovné. Máme tady ale i zahraniční žáky, třeba chlapce z polského Krakova. Jezdí sem, protože v Polsku taková škola není. Navíc tu máme i dálkové studium.

Kdo má v současné době o dálkové studium zájem?
Je pro lidi, kteří už střední vzdělání mají a chtějí si doplnit vzdělání odborné. Všeobecně vzdělávací předměty se jim uznávají z předchozího studia a oni dělají jen odborné předměty. Z dálkařů u nás studovali třeba Jan Faltejsek, Pepa Bartoš, Luboš Urbánek, Vladimír Verner, Katka Hlubučková, Mirka Přibylová, Pavlína Filipová. Školou prošlo kolem 80 procent těch, kteří jezdí rovinné dostihy a kolem 50 procent překážkářů. Z žáků denního studia například Jan Verner, Petr Foret, Martina Havelková, Martin Laube, Jiřina Andrésová, Ondra Velek, Michal Demo, Ingrid Janáčková. Dušan Andrés, takový obojživelník rovinných i překážkových dostihů, vítěz Velké pardubické. Nebo formou individuálního vzdělávání i Josef Váňa mladší.

Poslouchám, že podle rodin se toto povolání dědí...
Ano, profese se dědí dost často. Pro některé je to zajímavé a vracejí se sem. Někteří samozřejmě také vědí, co obnáší práce u koní, takže se snaží své potomky směrovat jinam. Děti si to ale leckdy u rodičů prosadí.

Ti všichni, které jste namátkou jmenovala, vám prošli rukama a pak je vidíte na startu?
Musím říct, že to mám, na rozdíl třeba od učitelů všeobecně vzdělávacích předmětů, lepší. Ti nemají tak výraznou zpětnou vazbu, s absolventy se většinou nepotkávají a je to pro ně hrozně náročné učit děti, které se nechtějí češtinu, matiku učit. Prostě je to nebaví. Já učím odborné předměty, a i když ty se také někdy někteří učit nechtějí, pak ale mám zpětnou vazbu hodně silnou. Kromě toho, že absolventy potkávám v padocku či na startu, za pár let přijdou i ti, kteří třeba zrovna nejezdí dostihy, ale pracují ve stájích a s koňmi. Je to pro mě uspokojující. Pak chápu, že matikářkám a češtinářkám učení takové uspokojení nepřináší.

Mají žáci šanci se studijně podívat i do ciziny?
Jezdíme s nimi poměrně hodně. Účastníme se mezinárodních dostihů v Bratislavě a v Kincsem Parku v Budapešti. Mají odborné stáže. Jezdíme do hřebčína Shagya araba v maďarské Bábolně, na Slovensko do Šaly. Byli jsme v Německu v Brémách, v Chantilly u Paříže. Máme spolupráci s dostihovými školami v Newmarketu v Anglii a v Kildare v Irsku. V červnu jedeme například na čtyřdenní výlet na dostihy do Chantilly, na klusácké závodiště Vincennes, závodiště Saint-Cloud, včetně prohlídky Paříže. Myslím, že pro žáky děláme první poslední, program mají pestrý.

Studenti se tedy s jezdeckým prostředím setkávají poměrně často...
Na rozdíl od škol, které učí pořád ve třídě nebo v dílnách, tak je to stále školní prostředí. Kdežto u nás už od druhého ročníků chodí na praxe k soukromým trenérům nebo do soukromých tréninkových center ke smluvním partnerům a vidí už reálný provoz. Navíc od ministerstva školství máme povoleno vykonávat praktické vyučování i o sobotách, nedělích, svátcích i prázdninách. Takže se naši žáci připravují na reálné podmínky práce se zvířaty, které je čekají po ukončení školy.

Kdy vlastně u vás poprvé přicházejí do styku s koňmi?
Už v prvním ročníku, hned druhý den, kdy jim začíná odborný výcvik. Máme tu v Chuchli stáj se 30 koňmi.

Startujete Velkou pardubickou, máte ale na koně ještě víc času?
Snažím se do terénu chodit pořád, je to pro mě relaxace. Sleduji dostihy, chodím do stáje učit odborný výcvik a technické zařízení. Jezdím na dostihy, startuji je, jsem v Radě Jockey Clubu, takže se o koně stále zajímám ze všech pohledů.

Jak jste se ke koním dostala?
Jsem typické městské dítě, chovala jsem rybičky, andulky, chodila do chovatelských kroužků. Na koních jsem začala jezdit až v době studia na střední zemědělské škole, kterou jsem si sama prosadila. Ale ani tam koně neměli, takže jsme se je učili jen teoreticky. Proto jsem chodila do jezdeckého kroužku.

A kudy vedla vaše cesta na ředitelskou židli zdejší školy?
V roce 1994 jsem byla ve třetím ročníku na vysoké škole zemědělské v Českých Budějovicích. Chodila jsem ke koním na Čtyři dvory, to ale nebylo úplně ono. Měli jsme tehdy semestrální praxi a já jsem si ji domluvila ve škole na zdejším závodišti v Chuchli. Hrozně mě to bavilo, takže jsem tu začala pracovat jako asistent mistra odborného výcviku. Prošla jsem si od píky vším. Kydala jsem hnůj, čistila koně, jezdila, pak jsem se tu i dálkově vyučila. Dodělala jsem si na katedře České zemědělské univerzity pedagogické vzdělání. Při tom jsem dostudovala vysokou školu a začala jsem pracovat jako učitel odborného výcviku. V tu dobu tu pro mě nebyla práce na plný úvazek, tak jsem začala studovat Ph.D. - výživu a krmení dostihových koní. Dělala jsem mistra, učitele odborného výcviku a pak zástupce ředitele pro praktické vyučování. Můj předchůdce, inženýr Václav Kolečko šel do důchodu, tak mě do funkce ředitelky uvrtal, i když se mi moc nechtělo.

Autor: Metro.cz


Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.