Usedáme za přepážky a těšíme se na první turisty. Dokonce dostáváme kovové cvakátko – počítadlo dotazů. Vedle nás tu čekají s radami ještě tři kolegyně.
A je to tady. Paní ve středním věku, Španělka. „Where is a big square with clock?“ ptá se. Velké náměstí s hodinami. Ukazujeme na mapě maximálně pětiminutovou cestu. „To je jeden z nejčastějších dotazů. Kde je orloj? Někteří mu také říkají kuku clock,“ směje se kolegyně.
Další turista se synem se ptá na cestu na Pražský hrad. Opět častý dotaz. „Mezi vůbec nejčastější patří i tento: Jsme tři dny v Praze, co máme dělat? Vymyslete nám program,“ pokračuje šéfová.
My ale řešíme zapeklitější problém. Dvě starší dámy hledají cestu na židovský hřbitov. Posíláme je doleva přes Staromák Pařížskou ulicí. „Až vejdeme na náměstí, kde v tu dobu bude slunce, abychom se podle něj mohly orientovat?“ překvapí nás jedna z nich. „Nad hlavou. Je dvanáct hodin,“ snažíme se udržet vážné tváře. „Ale po levici budete mít kuku clock.“
Za hodinu a půl už máme na počítadle 25 dotazů. Mezi turisty převažují národy z jihu Evropy, také Němci a přišla i jedna indická a jedna slovenská rodina.
„Jak se česky řekne děkuji?“ ptá se nás milá paní. Máme štěstí na usměvavé lidi. „Ale není to tak vždycky. Když turistům nefunguje Prague Card, karta s různými slevami a vstupy zdarma, dokážou být pěkně nerudní. Myslí si, že za to můžeme my,“ říká Petra.
„Ale zažíváme také legraci,“ dodává. „Lidé přišli i s dotazy, kde koupí žehličku na vlasy, krtečka, hledají misionářky lásky nebo hospodu, která má v názvu barvu a zvíře, ale barvu ani zvíře nevědí,“ dodává. Šít turistům program na míru může kdokoli. Hlavně v létě tu prý mají brigádníci velkou šanci.
