Ve chvatu a pod tlakem mocných českých baronů se v lednu před 705 lety chystala korunovační ceremonie hraběte Jana, prvního Lucemburka, který se chystal přijmout svatováclavskou korunu, a jeho choti, Přemyslovny Elišky.
Jen pár týdnů uplynulo ode dne, kdy meče družin českých pánů probily Janu Lucemburskému cestu na Pražský hrad. A v Praze se již chystala královská korunovace. „Tlak na ni byl takový, že se ji neodvážili mladý král ani jeho důvěrníci odkládat,“ konstatuje historik Jiří Spěváček.
Ani ne patnáctiletý Lucemburk se v zimě na přelomu let 1310 a 1311 ocitl v cizí zemi. Obklopen drsnými českými feudály. V tomhle prostředí mu moc platné nebyly vědomosti, které získal na pařížské univerzitě, ani to, co se o vladařské praxi dozvěděl na kultivovaném dvoře francouzských králů, nejmocnějších vladařů tehdejší Evropy.
Jindřich z Lipé a další čeští páni měli natažené ruce. Z trůnu svrhli Janova zkrachovalého předchůdce, Menhartovce Jindřicha. Potupený sesazený vladař se do rodných Korutan vrátil s manželkou Annou, malým průvodem a jedním vozem s tím málem, co se mu z Prahy podařilo odvézt.
S dětinskou umíněností se alespoň až do smrti honosil prázdným českým královským titulem. Čeští páni čekali za úspěšný státní převrat od Jana privilegia, úřady, štědré odměny či alespoň dlužní úpisy. I proto tlačili na brzkou korunovaci. Do dvou týdnů po jejím průběhu mělo podle předchozích úmluv dojít k potvrzení inauguračního diplomu. Ten panstvu odměny garantoval.
Královi rádci neuspěli ani s apelem na otcovské city aristokratů. „Argumentovali, že se korunovace syna chce zúčastnit také jeho otec římský král Jindřich poté, co se vrátí z italské korunovační jízdy za císařskou korunou,“ uvádí Spěváček.
Lucemburští poradci si možná v tomhle okamžiku vzpomněli na varování, kterého se jim dostalo, když vyjednávali Janův nástup na trůn: „Nekončí-li čeští králové smrtí násilnou, pak alespoň podivně,“ zaznamenal kolmarský kronikář.
Králem i sirotkem
S milujícími rodiči se Jan Lucemburský již nikdy nesetkal. Římskou cestu za císařskou korunou zaplatili životem. Janova otce podle legend zavraždil najatý vrah, který mu podstrčil otrávenou hostii. Historici však uvádějí, že zemřel ve střední Itálii prozaicky. Na malarickou horečku.
Zřejmě podobné onemocnění spolu s vyčerpáním v severoitalském Janově zahubilo také jeho manželku Markétu Brabantskou. Na italském tažení padl i Janův rytířský strýc Walram.
Do použitelného stavu se nezdařilo uvést královský palác na Pražském hradu. Ten ležel v troskách po devastujícím požáru z roku 1303.
Měšťané zlikvidovali alespoň nejhorší stopy po bojích o Pražský hrad z prosince 1310. Pražští řemeslníci slavnostně vyzdobili Svatovítský chrám – tehdy ještě starou rozlehlou románskou baziliku pamatující slavnostní ceremonie přemyslovských knížat od 12. století.
Ceremonie v únoru 1311
Horečné přípravy gradovaly na začátku února 1311. „Z rukou českého metropolity, mohučského arcibiskupa Petra z Aspeltu přijal Jan 7. února českou korunu. Poté metropolita vyznamenal jeho choť Elišku,“ popsal akt historik Jörg Hoensch. Ceremonie ve svatovítském dómu se odehrála před zraky českých pánů, duchovních, reprezentantů měst i hostů z říše.
Průvod hýřící barvami, stovky slavnostně vyšňořených hostů se po mši vydaly na cestu do pražského souměstí. Davy, stěsnané v ulicích, Jindřicha Lucemburského aspirovaly na roli manžela Elišky Přemyslovny. V bojích u hradeb Brescie jej v noční šarvátce zabil šíp. V Praze se v lednu 1311 horečně si nenechaly velkolepou podívanou ujít.
Přes Malou Stranu a Staré Město dorazila kavalkáda jezdců za zvuků trubek do minoritského kláštera u kostela sv. Jakuba. V jeho refektáři se odehrála slavnostní korunovační hostina. Pražská města na ni přispěla 120 hřivnami grošů. Nebylo to rozhodně mnoho.
Účet pomohly srovnat půjčky zámožných aristokratů i patricijů. Do kasy sáhl i zámožný arcibiskup Petr z Aspeltu nebo jeho pražský sufragán Jan z Dražic. Pražský biskup na slavnostní den přispěl také drahocennými rouchy. Z biskupských panství, dvorů a sýpek purkrabí a vilikové, hospodářští správci, dodali i nezbytné ingredience do kuchyně a obročí pro stovky koní.
„Římský král Jindřich netušil, že se Čechy stanou baštou lucemburské dynastie. Nestalo se to však ještě za vlády jeho syna Jana. Až Karel IV. učinil z Čech kulturní a politické centrum střední Evropy a mocenské jádro Svaté říše římské,“ hodnotí nástup mladého Lucemburka na český královský trůn Spěváček.
