Absolvent pražské Vysoké školy uměleckoprůmyslové a dnes už také vysokoškolský pedagog Jan Čapek se designérem původně stát nechtěl. K designu se dostal po trutnovské střední šperkařské škole, kde se zdokonaloval v broušení a rytí kamenů, a po dvouletém studiu keramiky a porcelánu. Mezitím ovšem získal jednu z nejcennějších osobních a profesních zkušeností, a to rovnou v Mekce umění, americkém New Yorku.
Drahokamy pro Tiffanyho
Rok po maturitě vyrazil na zkušenou do vyhlášené newyorské kamenářské dílny Stastny Lapidary, kde brousil drahé kameny pro klenotnická esa jako Tiffany nebo Harry Winston. "Odjel jsem tam pár let po revoluci a po dvou letech strávených v dílně Čechoameričana Slávy Štastného jsem se vrátil jako úplně jiný člověk," vzpomíná sedmatřicetiletý Jan Čapek. Šperku nebo broušení kamenů se v současné době věnuje už jen příležitostně, svůj talent raději upnul jiným směrem.
Všechno to vlastně začalo futuristickou pračkou. Společně se spolužákem z VŠUP Kryštofem Nosálem získali stříbro ve světovém finále designérské soutěže Electrolux Design Lab za pračku pro svobodné pány Washman. Byl to ohromný úspěch, jenž mu jako prvnímu ze zemí východní Evropy vynesl pracovní stáž v Itálii, kde strávil několik měsíců ve fabrice tohoto obřího koncernu. "Byl jsem malé kolečko ve velkém strojku se všemi výhodami a nevýhodami, které to přináší," říká s tím, že bylo zajímavé sledovat vznik spotřebičů.
Mistr petek
Skutečný profesní sukces přišel před deseti lety. Tehdy začal mladý tvůrce spolupracovat s Karlovarskými minerálními vodami a navrhl pro ně první dárkové balení matonky. Dnes je autorem sportovních plastových lahví, skleněných obalů pro vody Mattoni a Magnesia nebo rockerské Kofoly Outdoor. Ve světě "obyčejný petek" se snaží aplikovat dekorativní přístup a dokonce mluví o podobnosti s architekturou.
Přečtěte si magazín METROV našem časopise naleznete mnoho zajímavých článků:
|
Obdivovatel knih Karla Čapka nebo myšlenek uměleckého provokatéra Marcela Duchampa ovšem nezůstal u čiré pramenité vody. Zlákal ho v tom nejlepším slova smyslu zlatavý mok, jemuž navrhl fungl nový skleněný kabát v podobě pivních půllitrů. Podle designéra bylo při zakázkách pro Kozla, Radegast nebo Gambrinus klíčové vystihnout charakter značek a odlišit je od ostatních. Například při návrhu pro Radegast se inspiroval boxerským páskem Rockyho Balboy, půllitr na Kozla má zase tvar soudku se zvláštně šibalsky polootevřeným uchem připomínajícím ocas. A jen pro zajímavost - jedna pivní sklenice vzniká přibližně dva roky, finální design formují třeba požadavky na udržení pěny a úspěšnost půllitru u štamgastů se měří podle počtu ukradených kusů.
A v čem tkví kouzlo dokonalé pivní sklenice? "Nejsou tam žádná kouzla. Jsou to atributy, funkce, které půllitr dělají dobrým, ale ty se liší podle toho, koho se ptáte. Něco jiného je dokonalý půllitr pro výrobce, tedy pivovar, něco jiného je dokonalá sklenice pro hospodského, potažmo číšníka a ten se nemusí překrývat s dokonalým půllitrem pro člověka, co jde do hospody na pivo. Moje práce je, aby se všechny tři sféry co nejvíce překrývaly," tvrdí otec pivního skla.
Nafukovací Bulík a superrychlá formule
Loni přišla další výzva, která nakonec Janu Čapkovi přinesla titul Designér roku 2013. Zadání firmy Fatra Napajedla bylo jasné - pomoci znovuvzkřísit fenomén nafukovacích hraček, jemuž v šedesátých a sedmdesátých letech vtiskla nezapomenutelný rukopis výtvarnice Libuše Niklová. Její nafukovací buvoli nebo kocouři s harmonikovým tělem jsou stále žádanými sběratelskými artikly.
Jan Čapek s hlavou bulíka
Designér Jan Čapek nafukuje jednu ze svých hraček.
Jan Čapek musel začít od píky, a jak sám říká, byl to "totální old school a návrat k poctivé manuální práci". Jako prvního navrhl Psa Bulíka. Skutečný bulteriér, kterého má doma, se stal jeho inspirací: "V kontextu dětské hračky se mi líbí hra se stereotypem takzvaného bojového psa - zabijáka dětí. Do této kategorie je ale zahrnován neprávem. U psa jsem se od začátku snažil o maximální vystižení jeho velice typického charakteru. Tvaru hlavy, výrazu, postoje těla a jeho úhlů včetně ocasu a uší. Hlava byla pro mě největším oříškem."
Nápad na nafukovací závodní auto dostal přímo v továrně. "Design auta začal jako inspirace starými formulemi, ale postupně se vyvíjel svojí cestou. Výsledek je neexistující závoďák, do kterého jsem intuitivně přidával co nejzávodnější atributy. Práce byla vlastně přibližování se k archetypu superrychlého auta."
Snem Jana Čapka je pracovat pro stále lepší firmy a udělat něco, co by se prodávalo po celém světě. Sám za největší vynález považuje kolo a za největší estetické zlo betonové lavičky s reklamní plochou místo opěráku a kalhoty s kostkovanými záplatami.
Pes na kolečkách
|
