Příběh Josky Smítky mělo smysl přiblížit lidem, říká kajakář Hradilek

Kajakář Vavřinec Hradilek, stříbrný medailista z olympiády v Londýně v roce 2012, se od čtvrtka objeví na filmovém plátně. Ve snímku Tenkrát v ráji ztvárnil hlavní postavu Josefa Smítky, horolezce, který se postavil německým okupantům. Jeho nejbližšími hereckými partnery jsou Vica Kerekes, Petr Šmíd a Jan Budař.

Jak se ze světoznámého kajakáře stal filmový lezec?
Dostal jsem nabídku od autora knihy Tenkrát v ráji, scenáristy a producenta Josefa Urbana a producenta a režiséra Dana Krzywoně. Zvažoval jsem ji, až jsem dospěl k tomu, že bych si to chtěl vyzkoušet. Byla to pro mě výzva kvůli prostředí, ve kterém se mělo natáčet a nakonec natáčelo. To mě dovedlo rozhodnutí, že jsem nabídku přijal. Rozhodně toho nelituji, protože zážitek z natáčení i lezení a ze všeho je naprosto fantastický.

Když jste viděl scénář, co jste si od toho sliboval?
Mně se hrozně líbil příběh, námět. Přiznávám se, že jsem předtím o Joskovi (Smítkovi) nikdy neslyšel a v okamžiku, když jsem scénář přečetl během snídaně, tak jsem si uvědomil, že má smysl do toho jít, aby se příběh ztvárnil a přiblížil veřejnosti. Pro mě to byla ohromně velká výzva. Jak to dopadlo, musí posoudit diváci.

Měl jste před natáčením hereckou průpravu?
Měl, ale hodně rychlou. Bylo to super, poznal jsem Claudii Vašekovou, která mi pomohla, zkoušeli jsme spolu dialogy. Tam to fungovalo. Hodně mi pomohl také režisér Peter Pálka.

Byl jste ve skalách předtím jindy než na školním výletě?
Jo, jo. Možná kdybych na laně někdy nevisel, tak bych do toho asi nešel. Před tím jsem už lezl a nějaké zkušenosti jsem měl.

Lezecké scény jste natáčeli i ve Vysokých Tatrách, jaké byly?
Tatry byly nádherné, překrásné. Byla to moje první klapka, takže jsem byl trochu nervózní, ale bylo to nádherné.

Tenkrát v ráji

Film na motivy stejnojmenného románu spisovatele a scenáristy Josefa Urbana vypráví o osudové lásce, nezlomném přátelství a vztazích českých a německých horolezců, do kterých osudově zasáhla těžká válečná doba protektorátu.

Jaké to je na skále se ženou? Lepší než na vodě?
Musím přiznat, že na vodě se ženou moc nejezdím, protože to pro mě nemá úplně význam. Když ale ženu představuje Vica Kerekes, tak to nemůže být jiné, než krásné...

Závěr příběhu se točil v Terezíně v Malé pevnosti. Jak jste se tam cítil?
To nebylo moc příjemné, ještě k tomu 17. listopadu. To je datum, které není úplně přívětivé. Navíc bylo sychravé počasí a natáčení bylo hodně emotivní a smutné. Nakonec mě mrzí, že toho není v závěru filmu víc. Myslím, že tam by se prokázaly emoce, které na place byly. Já je tam tolik nevidím. Možná to hodně subjektivně hodnotím tím, že jsem se toho zúčastnil.

Měl jste pocit, že někdy při natáčení pustíte slzu?
Ani ne, myslím, že jsem docela kovanej. Ale slzu jsem chtěl pustit, když jsem měl poslední klapku. Bylo to 46 dní natáčení téměř v kuse. Takže když vzpomínám na poslední klapku, tak s tím štábem jsem si sedl... Byl to takový tábor.

Když se na filmování díváte z odstupem, co vám to dalo?
Krásně pozitivní byly naše vztahy s Petrem Šmídem, jak se prolínaly a postupně vyvíjely. Jak jsme se skamarádili. Vztahy i s jinými herci byly velice dobré, takže to mě potěšilo.

Zvládl jste při tom i trénovat?
Myslel jsem, že to půjde, ale nešlo to.