Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Café Na půl cesty vrací duševně nemocné do života už dvacet let

  9:29aktualizováno  9:29
Obsluhu Café Na půl cesty tvoří z velké části duševně nemocní, hlavně schizofrenici. Za dvacet let fungování kavárnou prošlo 689 lidí. Kavárna nyní k příležitosti jejích dvacátých narozenin vyhlásila soutěž o nejlepší příběh, který se v ní odehrál.

Vedoucí Jan Kratochvíl (vlevo) a provozní Radek Wollmann, kteří se starají o kavárnu Café Na půl cesty. | foto: Yan Renelt, MAFRA

Na začátku se tam lidé chodili bavit tipováním, kdo z obsluhy je psychicky nemocný, a kdo ne. Dnes už si příchozí mnohdy ani nevšimnou, že je kavárna Café Na půl cesty v něčem jiná. A i když vědí, že jim kávu možná nese schizofrenik, nevadí jim to. A o to také jde – každodenním kontaktem změnit ve společnosti vnímání lidí s duševním onemocněním a těm zase díky systému rehabilitací pomoci v návratu do běžného života.

„Máme k tomu trochu ambivalentní postoj a pořád hledáme správnou polohu. Snažíme se, aby kavárna šířila osvětu v problematice duševního zdraví a lidé o tom věděli. Zároveň však chceme, aby naše služby byly profesionální,“ říká provozní kavárny Radek Wollmann, kterému se kvůli specifické povaze kavárny pravidelně obměňuje skladba zaměstnanců. Jakmile rehabilitace skončí, pacient-pracovník odchází.

Za dvacet let fungování kavárnou prošlo 689 lidí, o něco více mužů než žen, loni v ní za symbolickou odměnu pracovalo třiatřicet klientů, jak jim v kavárně říkají. „Mně je dost často líto, že odcházejí, protože vím, že se na ně můžu spolehnout a že všechno skvěle šlape. Pokaždé si říkám, že bych byl rád, kdyby zůstali,“ líčí Wollmann s tím, že v kavárně už vzniklo i několik párů.

Třicetičlenný tým podniku, který dodnes sídlí na místě bývalých záchodků v parku na Pankráci, netvoří jen duševně nemocní, ale i zaměstnanci a brigádníci.

„Jsme hrdí, že někdy ani nejde poznat, kdo je klient a kdo barman,“ doplňuje vedoucí Café Na půl cesty Jan Kratochvíl. K letošním dvacátým narozeninám běží na stránkách kavárny soutěž o nejlepší příběh, který se tam návštěvníkům stal.

„Výsledky vyhlásíme na oslavách Čarodějnic 30. dubna. Další akcí bude výstava v parku, kde lidé uvidí fotografie a zajímavosti ze života kavárny, průřez její historií i současnou podobu a naše vize. V létě bychom například chtěli posílit venkovní bar, do parku chceme dát lehátka a rozšířit nabídku občerstvení,“ plánuje.

Jenom denní směny

Café Na půl cesty, které ve své době bylo jednou z prvních tréninkových kaváren ve střední Evropě, založila nezisková organizace Green Doors.

„Nedaleko sídlil denní stacionář na Ondřejově a tam přemýšleli, jak duševně nemocným poskytnout další možnost na sobě pracovat,“ popisuje Wollmann s tím, že díky kavárně ožil i přilehlý park. Večer se podnik, jehož dveře zdobí desítky nálepek a zdi pak kresby malých běženců a fotografie z uprchlických táborů, mění v hudební klub, kam míří kapely z celého světa.

Právě večerní směny však klienti často dělat nemohou. Jsou náročnější, psychicky nemocní navíc musejí dodržovat přísný režim a noční práce se pro ně nehodí.

Mohou si ale udělat baristický kurz a často si z kavárny odnášejí pracovní návyky, na které se jinde tolik nedbá. „Pak přicházejí a říkají, že v nové práci třeba úplně přenastavili systém čištění kávovaru,“ dodává provozní, který je v Café od roku 2009.

Samotný trénink je podle něj čím dál náročnější, protože s rostoucí zástavbou na Pankráci i oblíbeností kavárny do ní chodí víc a víc lidí. „Zátěž je vyšší, ale stejně tak i výsledná připravenost do života,“ míní Wollmann.

Úspěšnost se údajně pohybuje mezi 62 až 89 procenty. Po skončení kurzu se klient buď přesune do jedné ze spřízněných kaváren – Mlsné kavky a V. kolony – nebo si najde „skutečnou“ práci na otevřeném trhu, další jdou zase zpátky do školy. Jeden z klientů se také rozhodl otevřít si vlastní kavárnu, vzpomíná Kratochvíl.

Svobodné sdílení zkušeností

Do Café Na půl cesty přitom často přicházejí lidé po měsících hospitalizace nebo samoty v invalidním důchodu. Sebedůvěru získají až při přípravě kávy a občerstvení, při obsluhování zákazníků.

„Zjistí, jaké to je, pravidelně vstávat do práce, a jaké to je, zase být mezi lidmi. Oceňují přístup terapeutů i to, že mohou s barmany sdílet zkušenosti s nemocí a jsou bráni jako profesionálové,“ vypráví vedoucí. Mimo kavárnu jsou totiž schizofrenie i další diagnózy pro klienty stále velké téma. „Bojí se o ní komunikovat se svým okolím. Nevědí, jak to sdělit u pohovoru a jestli to vůbec říct.“

Oba muži si podle svých slov nevzpomínají na žádný incident, kdy by klient svou nemoc nezvládl a ohrožoval své okolí. Když se mu udělá špatně, musí jít domů nebo si alespoň na chvíli odpočinout.

Každý nemocný má navíc určeného sociálního pracovníka, na kterého se může v podobných situacích obrátit a který jeho zdravotní stav podrobně sleduje. Vstupní podmínkou také je, aby byl zájemce o rehabilitaci stabilizovaný. „Nejhorší, co se tady zákazníkovi může stát, je to, že si na kávu počká o něco déle,“ dodává Kratochvíl.





Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.