Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Létáme v hurikánu spoutaném ve čtrnáctimetrové rouře

Šimon Merta Metro.cz
22. května 2016  7:57
Žijeme v době plné shonu a stresu. A nejen pracovního. Co si takhle čas od času vyčistit mysl, osvěžit duši a zažít něco nového, co posune i vaše dosud uzavřené hranice? Jděte si třeba zalétat v hurikánu v Letňanech.
Létání ve větrném tunelu v letňanské Hurricane Factory.
Další 3 fotografie v galerii
Létání ve větrném tunelu v letňanské Hurricane Factory. | foto: Hurricane FactoryMETRO

Musím se přiznat, že jsem typ člověka, kterému se dělá zle jen při pohledu na parašutistu nebo rychleji jedoucí horskou dráhu. Ne že bych neměl adrenalin rád, ale zrovna tomuto způsobu zábavy jsem se až donedávna úspěšně vyhýbal.

A najednou přišla nabídka: Kdo si chce zkusit zalétat? Ani nevím, kde se ve mně ta odvaha vzala, ale (docela nesměle) jsem se přihlásil. Odpověď byla rychlá. „Tak jo, letíš.“ Naštěstí ne z redakce, ale ve větrném tunelu.

Kde fyzikální zákony neplatí

  • V Letňanech je spoután do větrného tunelu přírodní fenomén dosahující rychlosti až 270 km/h. To v Beaufortově stupnici odpovídá hurikánu.
  • Prosklená letová komora má průměr 4,3 metru a celkovou výšku 14 metrů.
  • Létáte v bezpečné výšce a pod neustálým dohledem zkušeného instruktora.
  • Létání ve větrném tunelu je určeno všem fyzicky zdravým osobám od pěti let.
  • Jedná se o jediný větrný tunel v České republice. Další nejbližší je ve slovenské Tatralandii.
  • Letos budou otevřeny další ve španělském Madridu a v německém Berlíně. Ty budou ještě větší.

A abych se nebál, mohl jsem si vzít někoho s sebou. Volba padla na mladšího syna Filipa. Tak jsme se jednoho dopoledne vypravili do pražských Letňan, kde před čtyřmi roky vznikl větrný tunel Hurricane Factory, jehož popularita rok od roku roste. I my jsme byli připraveni zažít pocit volnosti a lehkosti na vlastní kůži.

Snad nevyletím komínem

Na recepci nás čekalo vyplnění dotazníku se základními údaji. Ještě že jsem zhubnul, protože nad 130 kilogramů váhy v tunelu létat nelze. Milá slečna recepční navíc pochválila Filipa, že byl prvním dítětem, které si pamatovalo z hlavy datum narození svého rodiče. Ještě aby ne, když máme narozeniny tři dny po sobě. Tedy s rozdílem víc než tří desítek let.

V proskleném tunelu o průměru přes čtyři metry a výšce 14 metrů už poletovali dva cizinci. Soudě podle jmen na obrazovce, podle níž se do větrné arény vstupuje. Jeden z nich se momentálně snažil postavit na hlavu a za pomoci instruktora se chystal vznést. Stačilo nastavit patřičnou plochu těla a vichr o síle přes 200 km/h vykonal své. První, co mě v tu chvíli napadlo, bylo, že budu asi první, kdo jim tady „vyletí komínem“.

Na předem určený čas jsme se vrátili k recepci a naše mise do světa hurikánu začíná naostro. Dá se říci, že se nás sešlo sedm statečných. Sedm nováčků nepolíbených letem ve volném prostoru. Ticho očekávání po chvíli rozčísne sympatický mladík. „Ahoj, jsem Pavel. Váš instruktor.“ Vedle sedící mladá paní se rozzáří při pohledu na jeho vysportované tělo, zatímco zbylá čtveřice jen zírá. Pavel situaci okamžitě pochopil a táže se: „Do you speak english?“ Cizinci nesměle přikývnou, aby z nich posléze vypadlo, že mluví německy, ale anglicky chápou.

Umíme létat. Zatím teoreticky

Nejprve nás v malé útulné učebně čeká krátká teorie letu. Pavel se ptá, jestli už má někdo s létáním zkušenosti. Všichni tři zarytě mlčíme. „Takže nováčci.“ Stejně jako kvarteto našich německých spoluletců. Následuje základní instruktáž o tom, jak se v tunelu chovat a hlavně, jak se položit do proudu vzduchu, aby člověk vůbec létal.

Základní poloha je prohnutý leh na břiše. Nohy mírně rozkročené a pokrčené, paže před sebou ve výšce očí. To by ještě nebylo nic tak složitého, i když jsem pak o několik minut později zjistil, že ležet na stoličce je něco úplně jiného než se položit na vzduch. A pak to přišlo. Jak se vlastně pohybovat.

„V tunelu je dost hluk, budete mít v uších ucpávky a na hlavách přilbu. Je třeba si domluvit znaky, kterými vás budu navigovat,“ říká Pavel. Dva prsty vzhůru znamenají narovnej nohy, pokrčené prsty se rovnají pokrčeným dolním končetinám. Prst zapíchnutý do brady znamená hlavu nahoru – to letíte dolů. A naopak: když se podíváte dolů, začnete stoupat. „To je logické, ne?“ žádá souhlasné pokývání Pavel. Přitakám, i když mi to logické ani za mák nepřipadá. Ale já nikdy nebyl ve fyzice zrovna dvakrát silný.

Takže se snažím si posunky zapamatovat a věřím, že to bude fungovat. Pavel tvrdí, že bude. A hlavně, že je důležité si to užít i s úsměvem. A když se něco nepovede, tak od toho tam je, aby nám pomohl.

Vrhám se do proudu vzduchu

Tak ještě nezbytné doplňky a jde se na věc. Polichocen tím, že mě slečna vydávající kombinézu odhadla na méně kilo, si přece jen létající overal vyměňuji za větší. V malém předsálí se ještě dozvídáme pořadí, ve kterém budeme do tunelu vstupovat. Tedy vlastně vpadávat, hezky s rukama na prsou. Nasadit přilbu, brýle, ucpávky do uší zasunout hezky hluboko a hurá do víru vichru. Ten najednou není skoro vůbec slyšet, ale hned s prvním vstupem Pavla do tunelu o sobě dává viditelně vědět.

Fotogalerie

Bez hnutí, ale musím přiznat i beze strachu čekám na svých prvních 90 vteřin. Ještě přede mnou se na světelném monitoru objeví Filipovo jméno, takže mám šanci si okouknout, co mě čeká. Jde mu to a nasazuje laťku docela vysoko. Přece se nenechám zahanbit. Střídáme se. Snažím se rychle zeptat, jaké to bylo, odpovědí je mi jen zavrtění hlavou, že mě neslyší.

Odevzdaně padám do proudu vzduchu. Mých devadesát kilo najednou letí. Ovšem nekoordinovaně, protože srovnat se do polohy jako na cvičné stoličce se ne a ne povést. Pavel na mě gestikuluje, ale paměť jako by mi v tu chvíli úplně odvál kolem proudící vichr. Když si uvědomím, že mám narovnat nohy, už zase letím jinam. Pár nárazů na sklo mi vůbec nevadí, pocit z toho, že se neodrážím od země a opravdu létám, už mi nikdo nevezme.

Vyladit optimální polohu se mi za první minutu a půl nepovedlo. Ještě že má kombinéza úchopy, a tak jsem s Pavlovou pomocí nebyl ani otlučený.

Je to návyková zábava

Před prvním vstupem jsem žádný pocit neměl, druhého jsem se nemohl dočkat. A už před ním mi bylo líto, že bude v tu chvíli posledním. Navíc nám ho Pavel okořenil letem tunelem až ke stropu a zpět, a to hned třikrát. Už v úvodu jsem předesílal, že výšky nejsou zrovna mé hobby, ale tohle bylo super. A to i přesto, že jsem na fotografiích potom zjistil, že výraz ve tváři mému blahu zrovna dvakrát neodpovídá.

Byl to zážitek. A kdo ví, třeba si svou reputaci létajícího dřeva půjdu brzy napravit. Na vlastní kůži jsem se totiž přesvědčil, že tento druh zábavy může být návykový.



  • tisknout
  • sdílet
  • máte tip?


Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.