Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

ROZHODČÍ V BOXU: Ženy jsou zákeřnější. Po boji ale klidně zajdou na kafe

  10:14aktualizováno  10:14
Dělá rozhodčí na boxerských zápasech a trénuje boxery na vozíčku. Občas slýchá sexistické narážky a rady mužských kolegů, ať se vrátí ke koštěti. „S boxery však problém není, ti mají absolutní respekt,“ říká Terezie Krejbychová v rozhovoru pro projekt Lidé Česka. Ženy jsou podle ní v ringu urputnější, muži dřív psychicky odpadnou.

Rozhodčí a trenérka boxu Terezie Krejbychová. | foto:  David Neff, MAFRA

Jak jste se k tomuto pro ženy stále poměrně neobvyklému sportu dostala?
Začala jsem chodit na tréninky a zaplatila si soukromého trenéra, protože jsem se nejdříve styděla chodit ve skupině. Později jsem začala chodit i do skupiny mezi kluky. U boxu už jsem v podstatě dvanáct let a dva roky dělám rozhodčí.

Lidé Česka

seriál iDNES.cz

Lidé Česka

Zapomeňte na politiky, vrcholové sportovce, hvězdy showbyznysu a další celebrity. V Česku žilo k 1. lednu 2014 přesně 10 512 419 lidí a příběhy mnoha z nich jsou často zajímavější.

Portál iDNES.cz proto přináší seriál rozhovorů s mediálně neznámými lidmi. Pečlivě vytipoval reprezentanty sociálních či zájmových skupin napříč Českem a během roku zveřejní několik desítek rozhovorů, ve kterých zprostředkuje radosti i starosti zpovídaných.

Motto projektu zní:
Každý má co říci, na každém je něco zajímavého.

Projekt je inspirovaný cyklem slovenského deníku SME, který dohromady spojuje dva jiné nápady - motiv z fotografického projektu Humans of New York a motiv z knih výtvarníka Vladimíra 518 Kmeny a Kmeny 0 mapující osudy různých subkultur.

Máte zajímavý tip na dalšího hosta našeho seriálu?
Napište nám na na adresu: lideceska@idnes.cz .

O kolik už jste přišla zubů?
Já kromě práce rozhodčí sama zápasy v ringu nemám, boxuju si jen sama pro sebe. Ale nemyslete si, že ringový rozhodčí není v ohrožení. Už se stalo několikrát, že šel hodně rychle k zemi. Ránu jsem dostala dvakrát. Nikdy však nebyla naštěstí tak silná, abych měla nějaké zranění nebo šla k zemi. Nedávno ale proběhla velká aféra, když boxer neunesl porážku a při vyhlašování napadl ringového rozhodčího a opravdu ho sejmul. Boxeři jsou samozřejmě v ráži, takže se to může stát. Když jsou do sebe zapřažení v klinči, tak je musím rozdělit, aby nezůstávali u sebe a ten zápas měl nějakou dynamiku. V tu chvíli mezi ně vkročím a roztrhnu je. Takže mám s boxery přímý kontakt.

Nemáte strach vrhnout se takto mezi dva stokilové boxery?
Nemám. Myslím, že ringový rozhodčí prožívá zápas podobně jako boxer. Vyplaví se vám endorfiny, jste úplně zapojená do zápasu a vůbec nevnímáte okolí. Když jsem v ringu, tak nevím, co se okolo mě děje.

Říkáte, že si boxujete jen sama na tréninku. Proč nezápasíte?
Nemám na to srdce. Na tréninku při sparingu jsem si vyzkoušela, že nemám na to praštit holku do hlavy nebo do spodku. A nelámu to přes koleno. Box mě hrozně baví a chtěla jsem se mu víc věnovat, proto jsem se stala rozhodčí.

Kolik je u nás ženských rozhodčích?
Ve středočeské oblasti, kde působím a kde mám přehled, tak jedna a půl. Byly jsme dvě, ale kolegyně se potom víc přiklonila k trenérství a to se vylučuje. Trenér, který jde k ringu se svým svěřencem, nemůže být zároveň rozhodčí. Byl by zaujatý. Takže kolegyně už jezdí jen na galavečery, kde nemá své boxery. V podstatě jsem teď v regionu sama.

A kolik jich přímo zápasí?
Pár desítek. Já nemám přehled o celé republice, protože jezdím pískat jen středočeskou oblast a tam jich je opravdu málo, tak šest, deset. Celkově v republice odhaduji, že boxuje tak čtyřicet, padesát holek. Ale nevím, kolik jich chodí na tréninky, to může být mnohem víc. Box je docela populární, protože dělá hezké tělo.

Box je tvrdý. Ve rvačce bych si věřila

Použila jste někdy box v sebeobraně?
Naštěstí jsem se do takové situace nikdy nedostala. Ale určitě bych se dokázala ubránit lépe než běžná žena.

Cítíte se jistější?
Je to tvrdý sport a dělám ho docela dlouho. Vím, že mám dobrou fyzickou kondici, postřeh a tvrdý úder, což natrénujete jedině na pytlích. Ale samozřejmě, kdyby mě někdo překvapil v noci zezadu, tak nedokážu odhadnout, jak by moje tělo zareagovalo. Ale naštěstí jsem si to nikdy neověřila. Pokud bych se dostala do očekávané rvačky, tak si věřím.

Terezie Krejbychová

Rozhodčí a trenérka boxu Terezie Krejbychová

V roce 1979 se narodila ve Svitavách. Po většinu života však žije v Praze. Vystudovala žurnalistiku na Literární akademii Josefa Škovreckého.

Ve Straně zelených působila jako místopředsedkyně Ústřední revizní komise. Ze strany odešla po odchodu Martina Bursíka. Pracovala rovněž jako asistentka německého europoslance za Zelené. Vedla zahraniční oddělení na Státním fondu životního prostředí.

V současnosti se živí jako kondiční trenérka ve Fitness Radotín a dělá redakční práce. Se svým německým partnerem vychovává pětiletou dceru.

Chovají se ženy v boji jinak?
Ženy jsou rozhodně urputnější. To je vidět i na tréninku. Když se zakousnou, tak se opravdu zakousnou. Chlapi psychicky odpadají mnohem dříve než ženy. Už nemůžou a vzdají to. Ženský jsou větší bojovnice a na zápasech je to vidět, dokonce už i kadetek, juniorek, třináctiletých holek. Je pravda, že také dokážou být v zápase chytřejší a tudíž i zákeřnější.

Jak to myslíte chytřejší?
Box není jen o mlácení do hlavy. Boxer musí hodně přemýšlet nad taktikou, nad technikou. Ale zároveň být dostatečně rychlý. Samozřejmě existují takové fauly, které nejsou tolik vidět. A boxer, který je zkušený a chytrý, toho umí využívat. Třeba lehké přišlapávání nohou, které je nenápadné, rychlé. Nebo přidržení v klinči. Práce ringového rozhodčího je napomenout ho za to. Ale samozřejmě vy ho napomenete dvakrát třikrát, on se omluví a pokračuje se dál, protože to není žádný vážný faul. Ale jeho soupeře to přitom vyčerpává. Dělají to všichni, ale holky v tomhle umí být mazanější.

Takže i pro vás jako pro rozhodčí je zápas kluků a holek rozdílný v tom, že se musíte dávat pozor na rozdílné věci...
To ani tolik ne. Spíš je velký rozdíl, když boxera znám, vím jak fauluje a co dělá za chyby. Dokážu ho odhadnout a dávat pozor na jeho chyby. Naopak, když má nějakou slabinu, tak ho dokážu v té slabině ochránit. Pravidlo číslo jedna pro rozhodčí totiž je chránit zdraví boxera.

Jaké vztahy jsou mezi boxerkami? Jsou to čistě rivalky, nebo spolu dokážou třeba i zajít na kapučíno?
Je to absolutní babinec. Ty holky jsou kámošky. Je zajímavé sledovat je v ringu, kde to opadne a zapomenou na kamarádství. Ale po zápase si zase podají ruce a pohoda. U nás je píseček malý, boxerek je málo a jsou opravdu kamarádky, které spolu chodí i na ta kafíčka. To u kluků je rivalita větší.

Je podle vás žena, která dělá box, také dominantnější v běžném životě?
Vůbec ne. Dokonce bych řekla, že většina boxerek, jsou v partnerském vztahu něžné holky. Navíc se říká, že máme nejkrásnější boxerský tým, takže je to i atraktivní na dívání.

Podívejte se, jak Terezie Krejbychová trenuje boxery na vozíčku:

Myslíte tedy, že divákům, kteří chodí na zápasy, jde spíš o sport, nebo chtějí hlavně koukat na hezké holky?
U nás na to hodně lidí ještě chodí ze zvědavosti jako na kuriozitu, protože to stále není běžné. Anebo chodí boxerky podporovat jejich známí. V obecenstvu převažují muži, pokud nepočítám matky bojovníků a bojovnic. Na zápasy zatím nechodí žádné masy, box má totiž hrozně malou propagaci. Dřív to býval sport číslo jedna, zápasy v Lucerně bývaly vyprodané. Teď to opadává, navíc chybí podpora od státu.

Co se vám na tom sportu nejvíc líbí?
Líbí se mi, že trénink je hodně náročný. Je absolutně komplexní. Zapojujete celé tělo a zároveň i hlavu. Musíte u toho přemýšlet. Není to žádná monotónní bezduchá činnost. Asi se mi i líbí, že to je takový drsný sport, ale přitom v tom není žádné rváčství. Já třeba nemám ráda thajský box nebo kickbox, kde už je hodně cítit ulice. Kdežto klasický box je krásný, elegantní sport. Vidíte nádherné techniky.

Fotogalerie

Přesto boxer často končí se zlomeným nosem nebo otřesem mozku...
Samozřejmě. Ale statisticky je vyražených zubů, otřesů mozku a zlomenin nosu v boxu mnohem méně než ve fotbalu nebo v hokeji. Právě proto, že ve fotbale to vlastně nečekáte. Kdežto boxer je od začátku trénovaný na to, aby se bránil. Takže umí obranné techniky, čeká ty údery. Umí se chránit nebo uhnout tak, aby to neschytal. Většina úderů je do krytu, takže člověka nebolí. Při boxu na sto procent pracuje břišní svalstvo, střed těla.

Když už se řežete, tak si dejte

Jak reagovalo vaše okolí a rodina na to, že jste si zvolila tento sport?
Můj tatínek taky boxoval, ale jenom pro zábavu. Myslím, že nebyl úplně nadšený, že chci boxovat, je trošku macho. Zvykal si. Ale ve finále, myslím, že se mu docela líbí, co teď dělám. Partner mě absolutně podporuje, jezdí se mnou na zápasy, podporuje mě jako rozhodčí i v paraboxu, snaží se nám pomáhat, jak může.

Setkáváte se někdy při zápasech s negativními narážkami kvůli tomu, že jste žena?
Hodně. Musím říct, že u nás je bohužel stále mezi trenéry i rozhodčími obrovská nedůvěra. V ringu se mi několikrát stalo, že na mě řvali: „Vrať se ke koštěti!“ a podobně. Chlapi mají pocit, že jim ženská narušuje teritorium. Ale ženy prostě boxují a jsou dobré. Naše boxerky navíc vozí ze světa mnohem lepší výsledky než muži, jsou mnohem úspěšnější. Třeba Martina Schmoranzová, která je u nás nejlepší, teď na mistrovství světa jen těsně přišla o medaili. To se žádnému klukovi u nás nepovedlo. Ve světě je nyní tlak, aby i mezi rozhodčími bylo více žen. U nás si to ale ještě pořád hájí a drží chlapi. Já mám naštěstí skvělého šéfa středočeské oblasti. Ale i tak mezi některými kolegy - trenéry i rozhodčími - tvrdě narážím. Problémy má i jedna moje kolegyně trenérka. S boxery nemá problém, ti mají absolutní respekt. Ale ostatní trenéři ji nepřijímají, vlastně se jí smějí. Ženská podle nich přece nemůže být dobrý trenér boxu, když je to chlapský sport.

Další rozhovory:

Lidé Česka

Nepropásněte ani jeden díl, objednejte si zasílání avíz na nová pokračování seriálu do e-mailu ZDE. 

Minulý díl:
KASTELÁN: Vůči strašidlům jsem imunní. Cítím však, že mě někdo pozoruje

Co byste jim na to řekla?
Co jim na to můžete říct? Že jsou hloupí a s hloupostí se těžko bojuje. Pokud je někdo zarputile proti tomu, aby se žena pohybovala v boxu, tak ho nepřesvědčíte.

Takže se sexismem se setkáváte běžně...
Ano, je to stejné, jako když chce ženská dělat třeba fotbal. Otevřenější je to v thajském boxu, tam je žen mnohem víc a je tam přátelštější prostředí. V klasickém boxu se ale na ženské stále tváří, že tam nemají co dělat. Není tomu tak ale všude. Třeba polský box je na neuvěřitelném vzestupu a je velmi podporovaný. Polsko má výborné boxerky, skvělý tým a spoustu ženských rozhodčích.

Boxer na vozíčku má často lepší fyzičku než ten klasický

Kromě pískání zápasů také trénujete box vozíčkářů. Jak jste se k tomu dostala?
Moje kolegyně to viděla v zahraničí a přijela s tím. Já jsem v té době už měla zkušenost s kondičním tréninkem vozíčkářů a uměla jsem si představit, co to obnáší. Založily jsme s kolegyněmi Českou paraboxerskou asociaci. Pro trenéra je trénink vozíčkářů mnohem náročnější než ten klasický. Každý boxer má totiž jiné postižení, s každým se musí pracovat trochu jinak. Musíte vědět, co si s nimi můžete dovolit a co ne. Ze začátku s námi chodili asistenti z Paraplete a radili nám, jak s nimi pracovat, jak třeba protahovat. Měli jsme trochu ostych. Ale dneska už jsme otrkaní, děláte legrácky a všechno je uvolněné.

Radost, strach a život

odpovídají všichni hosté projektu

Co vám dělá v životě radost?
Největší radost mi dělá moje dcera. Teď je v nejlepším věku, je to úžasné sluníčko. A můj partner, který je velkou oporou. Velkou radost mi v životě dělá také sport, bez kterého bych nemohla existovat. Když vypadnu na měsíc z tréninku, tak okamžitě onemocním.

Z čeho máte největší strach?
Bojím se nemoci. Nemyslím tím jen u sebe, ale také u sebe, protože maminka zemřela na rakovinu. Je to hnusné. Kromě toho se děsím lidské zloby a závisti, protože s nimi neumím pracovat.

Jak se vám v Česku žije?
Dobře. Samozřejmě mám spoustu výhrad, ale ve které zemi bych je neměla? Můj partner je Němec. Koketovali jsme s myšlenkou, že bychom se přestěhovali do Německa, ale nakonec jsme se rozhodli, že zůstaneme tady. Mám velké vazby na rodinu a neumím se představit, že bych se s ní vídala velmi málo.

V čem se liší trénink vozíčkářů od nehandicapovaných boxerů?
Pro ty kluky je to mnohem náročnější, protože tím, že stabilně sedí na vozíku, tak třeba při sparingu nemají šanci někam popoběhnout, utéct po ringu. Normálně boxer popoběhne, schovává se, vydýchá se, kdežto oni jedou fakt naplno, celou dobu, maximálně. Takže jejich fyzička je vlastně mnohem lepší než u klasického boxera. Kromě toho se trénink nijak neliší, má absolutně stejnou strukturu. Každý trénink začíná stínovým boxem, to znamená, že jedou na rozehřátí proti zrcadlu, proti imaginárnímu soupeři. Pak se struktura mění podle toho, jak máme sestavený tréninkový plán. Většinou následuje sparing, pak práce na aparátech, na pytlích. Já jako trenér držím lapy (rukavice na zachycení úderů, - pozn. red.), kluci nacvičují techniku.

Na psychiku je box absolutně skvělá věc. A vršek mají boxující vozíčkáři často mnohem lepší a silnější než běžný boxer.

Mohou boxovat kromě vozíčkářů i jinak handicapovaní lidé?
U nás v klubu máme třeba jednu malou ženu s poruchou růstu a chodí sem i sportovci s mentálním postižením. Není to tedy omezené jen na vozík. Ve světě proběhl i zápas mezi neslyšícími. Zároveň k nám chodí i kvadruplegici, což znamená, že mají i částečné ochrnutí horní poloviny těla. Vždycky se však dá najít nějaká technika, jak se vybijí. Problém je ale nedostatek bezbariérových tělocvičen, zvláště boxerny u nás na to vůbec nejsou stavěné. My jsme měli velké štěstí, že nás Míra Fajfrlík, předseda klubu SAC Praga, nechal zdarma trénovat v tělocvičně U Svobodárny. Máme tady krásné podmínky, jsou tu pytle i činky.

V zahraničí se běžně pořádají paraboxerské turnaje. Konají se i u nás?
Zatím ne. U nás je box vozíčkářů v plenkách a doufám, že se to rozjede. Žádný turnaj tu zatím neproběhl, ale máme to v plánu. Někteří kluci už jsou na takové úrovni, že by to zvládli. Ale záleží na penězích, nemáme žádné dotace. Doufáme, že se najdou sponzoři, abychom mohli dělat turnaje nebo jet s klukama na soustředění.

Rozhodčí a trenérka boxu Terezie Krejbychová

Mluví se o tom, že by se box mohl stát paralympijským sportem. Měli bychom u nás adepty na paralympiádu?

Ano, určitě. Máme tady kluky, kteří jsou opravdu šikovní. Mají postřeh.

Povedete k boxu i svojí dceru?
Myslím, že ne. Já si přece jen myslím, že holka má být holka.

To je u vás jako trenérky boxu ale dost paradoxní názor...
Já vím. Proto já nikdy nepůjdu do ringu. Upřímně řečeno, mně se ženský box nijak zvlášť nelíbí. Myslím taky, že v ringu jsem na holky pocitově mnohem přísnější. Říkám si, když už sem lezete a když už se řežete, tak si dejte. Nechávám je, ať si naloží. Kdyby se pro to dcera rozhodla, tak bych jí to nezakazovala. Ale moje dcera je naštěstí takový něžňák, vidím na ní, že není bojovník.

Projekt iDNES.cz Lidé Česka: přečtěte si další rozhovory

Lidé Česka
Článek se mi líbí


Témata: Lidé Česka




Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.