Lidičtí muži nešli na popravu jako ovce, říká přeživší Jaroslava Skleničková

  19:26
„Lidičtí muži nešli na popravu jako ovce, jak se většinou tradovalo, ale aktivně se bránili. Dokonce několik nacistů skončilo na ošetřovně. Poslední knihou chci mimo jiné jméno lidických mužů očistit,“ říká v rozhovoru pro MF DNES 91letá Jaroslava Skleničková.
Poslední knihou chci mimo jiné očistit jméno lidických mužů, říká v rozhovoru...

Poslední knihou chci mimo jiné očistit jméno lidických mužů, říká v rozhovoru pro MF DNES 91letá Jaroslava Skleničková. | foto:  František Vlček, MAFRA

Spolu se svou o tři roky starší sestrou Miloslavou Kalibovou je poslední žijící lidickou ženou.

Jaroslava Skleničková se po 2. světové válce vrátila z koncentračního tábora Ravensbrück (nejznámější a největší ženský koncentrační tábor asi 80 kilometrů severně od Berlína, pozn. red.). Celý život pak vyprávěla své zážitky z „koncentráku“ i příběh malé středočeské obce Lidice.

Od lidického masakru právě uplynulo tři čtvrtě století. V reakci na atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha nacisté Lidice 9. června 1942 večer obklíčili, den nato postříleli 173 lidických mužů a chlapců, ženy poslali do koncentračního tábora a 82 dětí pravděpodobně zplynovali 2. července 1942 v uzavřených vozech v polském Chelmnu, sedm jich skončilo v německých rodinách na převýchovu.

„Aby se nikdy nezapomnělo,“ říká o svém motivaci žena, která má i ve svém věku neuvěřitelnou paměť, vyhraněné názory na současné dění a v 90 letech začala používat iPad.

Nelidské týrání, pokusné operace bez utišujících léků a každodenní přítomnost násilné smrti v jejím vyprávění o životě šestnáctiletého pubertálního děvčete v pracovním táboře vždy jen problesknou. Bez patosu, vnucování, obyčejně.

Kdybyste se narodila o necelé tři měsíce později, bylo by vám v době vyhlazení Lidic ještě 15 let, Hitlerovi muži by vás zapsali jako dítě a dnes byste byla mrtvá. Přemýšlela jste hodně o tom?
To víte, že ano. A to není vše, šanci bych neměla ani v případě, že bych se narodila jako chlapec, protože patnáctileté už v Lidicích popravili spolu s muži. A ještě jednu věc mám k zamyšlení. Tatínek Jaroslav Suchánek byl uznávaný šéfkuchař a léta jsme žili mimo Lidice, nakonec na Slovensku, kde pracoval v sanatoriu v tatranském Novém Smokovci, a dům v Lidicích jsme po celou dobu pronajímali. Kdyby Slováci rodiče nevystěhovali, když vyhlásili Slovenský štát, celá rodina by válku přežila a tatínek by neskončil zastřelený u zdi Horákova statku. Do Lidic jsme se ze Slovenska vrátili v roce 1939. A pak, že není osud...

Vydala jste loni svou druhou knihu „Vzpomínky mě stále tíží“, v čem je jiná, než první publikace z roku 2008 „Jako chlapce by mě zastřelili“?
Je to doplněk první knihy a v lecčems i kritika. Mívala jsem špatné sny, budila jsem se. Stále jsem musela myslet na muže a děti z Lidic, které jsem znala odmalička. Jak muselo spolužákům být, když na ně namířili nacisti zbraň. Nebo lidickým dětem, když je odvezli do Polska a ony tam ležely na holé betonové podlaze. Píšu tam o nacistech: „Byli to vůbec lidi? I pod krávu a prase dáte podestýlku!“ A proč je museli Němci vraždit... Také v druhé knize více popisuji lágr. Z toho všeho jsem se musela vypsat, osvobodila jsem se a v této knize už si neberu žádné servítky. Třeba píši i o tom, jak to vypadalo v Lidicích, když bylo nějaké výročí vypálení. To se tu otevřel stánek, ve kterém bylo ovoce, které nebylo celý rok, banány a mandarinky. Přijeli lidé z okolí na kole, nakoupili a jeli. Smutné.

Píšete v ní i o lidických mužích a chlapcích...
Vzala jsem si za cíl jejich ospravedlnění. Oni nešli na popravu jako ovce, jak se tvrdilo, ale bránili se. V roce 1945 vydalo Ministerstvo informací knihu, ve které autor píše, že muže v Horákovic statku nenahnali jen do sklepa, tam by se 173 lidí nevešlo, ale byli i v dalších budovách a ve stodole. Píše, že se ve stodole muži, když asi slyšeli salvy z poprav, domluvili, vzali tyče, hrábě, sekyru, které tam byly, a vyrazili vrata. Vylítli ven, snažili se utéci, esesáci sice do nich začali střílet, ale jak se bránili, stačili ještě některé Němce zranit, takže je museli odvézt na ošetření k lékaři do Buštěhradu. To, že šli na popravu jako ovce, tvrdili esesáci po válce u soudu, kam moje maminka s dalšími lidickými ženami pravidelně chodila. Tam také byla svědkem toho, když se Karl Hermann Frank (státní tajemník úřadu říšského protektora, který měl významný podíl na plánu vyhlazení Lidic, pozn. red.) během procesu otočil na přítomné lidické ženy a řekl jim: „Mějte se mnou soucit, já mám čtyři děti.“ Tam bylo takové vzbouření, že soudce hrozil, že přeruší líčení. Maminčino vzpomínání, třeba jak vypadaly staré Lidice, v nové knížce také je.

Jaroslava Skleničková, jedna z mála žen, které přežily vyhlazení Lidic.

Lidice poprvé obklíčili už 4. června, co se dělo?
Gestapo sebralo celou širokou Horákovic rodinu, nechali doma jen sestru anglického letce Josefa Horáka, která byla ve vysokém stádiu těhotenství, což jí zachránilo život. Místo ní vzali manžela. Od dalšího letce Josefa Stříbrného jen blízkou rodinu. V té době jsem dojížděla do Prahy do školy a chodila v šest ráno pěšky z Lidic přes Makotřasy na slánský autobus. To ráno mě na silnici na Makotřasy zastavil německý voják, že dál nemůžu. Ukázala jsem mu učení v tašce, tak mě ještě pustil. Jediná z té vesnice jsem se ten den dostala pryč. Odpoledne mi maminka říkala, že prohlíželi každý barák, ale v klidu. Nic, jak je známo, nenašli. Od 4. do 10. června se nic nedělo, šel běžný život.

Devátého června večer jsme netušili, že začali obkličovat ves. Až v noci tatínek slyšel dupot, byl to invalida, který měl jednu nohu dřevěnou, a vedli ho ulicí. To rodičům bylo divné, tak se oblékli. V půl čtvrté zabušili u nás, že musíme do školy. Pak jsme zjistili, že jsme byli jedni z posledních v Lidicích. Tatínek mi ještě řekl: „Jaří, nezapomeň na Boha a snad dá Bůh, že se ještě uvidíme.“ Tatínka jsem naposledy viděla u kostela, kde už byl hlouček mužů a volali na něj, ať jde za nimi. Byl oblíbený, protože byl šprýmař.

Jak dlouho jste netušili, že je s vámi opravdu zle?
Všechno se odehrávalo naprosto v klidu, měli jsme si vzít cennosti, vkladní knížky s sebou a jídlo na dva dny s sebou. Peníze a cennosti jsme před školou museli odevzdat. Dlouho jsme si mysleli, že nás převezli do Kladna do budovy dnešního gymnázia na výslech a vrátíme se skutečně za dva dny domů. Pak nám řekli, že pojedeme na nějaký čas na práci, a děti že za námi pojedou autobusem, aby to měly pohodlnější. Dokonce řekli, že se sedmi kojenci do jednoho roku pojedou jejich matky, aby uklidnily nepokoje, které se v tělocvičně gymnázia strhly, když začali matkám odebírat děti. Větší děti tam třeba říkali: „Maminko, nedávej mě, oni mě zabijí,“ nebo: „Mami, to seš máma, když mě chceš dát pryč.“ Nakonec voják vystřelil do vzduchu, aby matky umlčel. V té tělocvičně nás sepisovali, bylo nás tam mimochodem tři sta a mohli jsme jen sedět. U mě se při zápisu zarazili, protože já jsem byla hubená a nevyvinutá, už mě chtěl napsat jako dítě, než si všiml data narození...

Netušily jsme nic, když jsme před gymnáziem nastupovaly do krytých náklaďáků, které nás odvezly k osobnímu vlaku, který nás zavezl do městečka k táboru. Byly jsme klidné, protože ty ženy, které měly jet s nejmenšími dětmi, od nás oddělili. My si myslely, že jedou s dětmi v autobuse, a ony přitom mířily do terezínského ghetta bez dětí a do Ravensbrücku přijely o dva měsíce později. Všechny přesuny probíhaly relativně v klidu. A také vše běželo strašně rychle, vždyť ve středu jsem ještě spala doma a v neděli už jsem byla v koncentráku.

Jaký byl příjezd do koncentráku?
Když jsme vystoupily v neděli v poledne na nádraží, už tam byly ozbrojené esesačky se psy a křičely na nás: „Schnell, schnell.“ To jsme se na to tak divně dívaly, ale byly jsme nevinné, věřily jsme stále, že za pár dní se prokáže, že je vše omyl a pošlou nás domů. Když jsme šly od vlaku k bráně tábora okolo krásných vil se zahradami, kde bydleli hlavní esesáci z lágru, říkám: „Tady budeme mít hezké bydlení a je tu krásné jezero.“ Šestnáctiletý naivní dítě. Navíc jsem ještě věřila, že dospělí mluví pravdu, takže jsem myslela, že budeme důstojně bydlet a chodit někam do práce.

V Lidicích lidé vzpomínali

Kdy jste poznaly, že je vše jinak?
Vešly jsme do koupelen se sprchami a tam stála Jožka Jabůrková, hlava komunistického hnutí v táboře. Maminka se jí zeptala, kde to jsme, co to je za místo. A ona na to, že to je koncentrační tábor. Maminka říkala, že to není možné, že jsme nic neudělaly, ale Jabůrková se už s ní nebavila. Na karanténním bloku jsme pak Jabůrkové říkaly, že tam nebudeme dlouho, že až se přijde na to, že to je omyl, pošlou nás domů. Na to ona tvrdě odvětila, že z koncentračního tábora ještě nikoho nepustili. Ze začátku jsem si dělala na radu Jabůrkové čárky po dnech, po čase už mě to přestalo bavit.

Jak jste jako teenager prožívala koncentrák?
Jak jsem byla mladá, velmi rychle jsem prozkoumala, jak to tam chodí a hledala skulinky. To ani maminka netušila, co jsem všechno prováděla. Protože jsem byla mladá a myslela si naivně, že se mi nemůže nic stát. Kdyby mi bylo o deset více, už bych se bála následků. Dostala jsem se také na práci do esesácké kuchyně a z ní vynášela jídlo, třeba dvě kila esesáckého cukru pro Polky, na kterých prováděli pokusné operace a byly bez tišících léků, zesláblé, strašně trpěly. Přitom jsme měly esesačku, která nás hlídala, a já jsem cukr ještě drze nesla na první blok v kyblíku od marmelády a musela jsem projít kolem kanceláře hlavní dozorkyně. Tak jsem na to naházela nějaké smetí, hlínu a listí, vzala jsem malou lopatku, smeták a šla jsem po táboře jako metařka. Před tou kanceláří jsem to uklízela snad deset minut s tím kyblíkem, a tak jsem to pronesla. Tohle dovede udělat jen puberťák. Tak jsem získala mezi Polkami přítelkyně. Nakonec mi prospělo, co jsem v lágru prožila.

Opravdu?
Neberte to, jak jsem to řekla, ale jak to myslím. Koncentrák mě vychoval, tam jsem se naučila poznávat lidi. Promluvím s nimi a za chvíli vím, jaký má kdo charakter, kdo je falešný. To v koncentráku jsem se chtěla vyrovnat obětavým lidem. To je to, co mi lágr dal, že si umím vybírat lidi a udělat si svůj názor.

Pomáhaly si ženy v „lágru“?
Nejvíce si navzájem pomáhaly Polky. Například mi jedna zachraňovala maminku, aby mi ji nedali do transportu do fabriky mimo lágr, čímž by se mnou a sestrou neměla vůbec styk. V okolí tábora měli Němci asi sto továren a některé byly hodně daleko. Tyhle ženy se vracely do lágru jen zmrzačené nebo mrtvé. Zažívaly i bombardování, kdežto nad lágrem byly jen přelety. Třikrát mi maminku z toho seznamu jedna Polka vyndala, protože tam byla už dlouho, měla podplacené kontakty na pracovním úřadě, protože dělala servírku SS a podařilo se jí občas vynést jídlo, kterým kontaktům platila. Kriticky musím říci, že české komunistky pomáhaly většinou jen těm, které měly také stranickou knížku. Ty, co za něco stály, se daly počítat na jedné ruce. Taková je pravda. Když jsme přišly do tábora, nedostaly jsme boty a až do října jsme chodily bosy a třeba dvě hodiny po práci stály na apelu na podzim na rozmoklé zemi a mrzly. Mně pak přidělili staré dřeváky po někom, kdo zemřel. Ale ty boty se mi po čase na patách rozštíply. Kamarádka, třiadvacetiletá Polka, které jsme říkaly Džitka, mi řekla, že máme ve skladu bot Češku, tak ať za ní jdu, že mi může vyměnit. Byla to komunistka z Mostu, vyhodila mě, protože jsem neměla stranickou legitimaci.

Měla jste v táboře nějakou vážnou nemoc?
Úplavici s jednačtyřicetistupňovými horečkami. Byla jsem přidělena na blok, kde v jedné půlce byly zešílené ženy, které polévaly i v zimě studenou vodou, šílené, obyčejně jim pak dali injekci a bylo po nich, a v druhé půlce byly ženy s úplavicí. Maminka se každý den chodila oknem dívat, jestli žiju, protože denně ženy na to umíraly. Přežila jsem. Pak jsem měla kurděje a v sedmnácti letech se mi hýbal celý chrup, neukousla jsem rozvařený brambor.

Přežila jste i pochod smrti z koncentračního tábora, jaký byl návrat domů?
Na konci války, když se blížila ruská fronta, bylo v táboře vměstnáno už přes sto tisíc vězňů, kdežto předtím nás byla necelá polovina. Každý den ještě vyjížděli lidé do muniček, protože Němci stále věřili, že Hitler něco vymyslí. Zásobování se zhoršilo a krajíček chleba měl cenu zlata, a to nenadsazuju. Pro dva a půl tisíce maďarských Židů, které dopravili do tábora na podzim roku 1944, už neměli ani baráky, tak byli v zimě ve stanu, a nechali jim i civilní oblečení. Maďarky chtěly koupit krajíček chleba za krásné kožené boty, ale nepochodily, taková byla bída o jídlo. Denně končilo v plynových komorách na tři sta lidí, hlavně staří lidé, nemocní, nebo ženy s křečovými žilami, či šedivé. Sestra maminky tam také skončila a s ní šest dalších lidických žen. Tchýně generála Ludvíka Svobody si klekla a prosila, aby ji nechali žít, že bude pracovat. Nenechali.

Pak už i chyběly na apelech desítky lidí, ale už se po nich nepátralo, hlavní esesáci už byli také pryč. Každý den vycházelo na západ tisíc lidí na pochody smrti. My jsme se na něj s maminkou a sestrou dostaly až mezi posledními, přebíhaly jsme mezi bloky, abychom v táboře vydržely co nejdéle, protože já měla vykloubený kyčel a maminka zeslábla z takových 95 kilogramů na 54 a já ji unesla.

Na pochod směr Malchov jsme se vydaly 28. dubna a za dva dny už tam byli Rusové. Denně jsem ušly tak 35 kilometrů. Na cestu nám dali dvoukilový balíček červeného kříže, ze kterého jsme mohly pozřít tak maximálně slané sušenky, protože jsme měly zesláblý žaludek. V balíčku bylo ale také sto cigaret, za které jsme u sedláků po cestě, když už dozorkyně po třech dnech pochodu zmizely, kupovaly jídlo, sirky. První naše teplé jídlo mimo koncentrák byl chcíplý kůň, který ležel u cesty a částečně byl už staženej. Odřízly jsme z něj kus masa a uvařily ve vodě z jezírka.

Nějaký čas nás bylo 46 lidických žen v odbavovacím středisku v Crivitzu a Novém Brandenburgu, pak pro nás kladenské hutě poslaly autobusy. Českou hranici jsme překročily 1. června 1945 u Teplic a zrovna tam byla kladenská vojenská posádka. Vztyčili vlajku a začala hrát hymna. Od té doby, slyším hymnu a hned brečím.

Jaroslava Skleničková, jedna z mála žen, které přežily vyhlazení Lidic.

Kdy jste se dozvěděly, že tatínka nacisté ještě 10. června zastřelili?
Celý pobyt v koncentráku jsme si myslely, že muži jsou někde na práci jako my. Češky, které přišly do lágru po nás, nám to opravdu neřekly, a za to jsme jim vděčné. Moje maminka v lágru celou dobu sbírala od ženských recepty pro tatínka, aby viděl, jak na něj myslela. Říkaly jsme si, že když je šéfkuchař, jistě bude vařit v nějakém táboře pro esesáky, při ochutnávání se nají a za pronesené jídlo dostane prášky nebo svetr, protože věděla z lágru, jak to tam chodilo. O jeho smrti nám řekl až strýc z Dolan, který pro nás po návratu do Kladna 2. června přijel s povozem. Se sestrou jsme ale jely nejdříve do Prahy poděkovat ženě, která, byť pro nás cizí, nám celou dobu posílala do koncentráku chleba.

Po válce jste si dokončila vzdělání, přestěhovala z přiděleného bytu v Kladně do Prahy a začala pracovat jako úřednice ve zdejším Všeobecném penzijním ústavu. Jak jste se srovnávala s návratem z tábora a zprávou o smrti tatínka?
Byla jsem psychicky úplně na dně, byla bych bývala potřebovala psychologa, ale nic takového nebylo. Vždyť já jsem 10. června stála na první tryzně v Lidicích, které se zúčastnilo na šest set lidí, nad hrobem tatínka, přesto ještě v srpnu jsem namísto toho, abych se z práce v penzijním ústavu vrátila domů, chodila v ulicích Prahy skutečně přesvědčená, že tatínka někde uvidím, potkám, že ho najdu, že nás určitě také hledá. Byla jsem mimo, nic mě nezajímalo. Také jsem vůbec nedůvěřovala lidem. Se vším mě pomohla se vyrovnat až o devět let starší přítelkyně z práce, které jsem všechno svěřila. Dnes mám dvě děti, které mi dělají velkou radost.

Jak se k vám lidi po válce chovali?
Po válce jsem jednou v práci kolegyni prozradila, že my, kteří jsme byli zavření v koncentráku, máme potravinové lístky jako těžce pracující lidé, třeba se fasovala osminka másla a my měli celé. Ona mi na to řekla, že se vyplatilo být zavřený. Setkávali jsme se se závistí.

Vy jste se do Lidic přestěhovala z Prahy až na důchod, ale proč se vůbec chtělo lidickým ženám bydlet znovu v Lidicích po tom všem?
Víte, to bydlení není v Lidicích, ale mimo, nové domy stojí na bývalých polích. Takhle alespoň mohli jít přeživší ke hrobu tatínka, manžela či syna. Ale vesnice to byla smutná. Samé ženy, žádné děti... Neměla jsem tu ani žádnou kamarádku.

V Evropě poslední měsíce eskaluje teroristické násilí a dohady o přijímání uprchlíků, sledujete to?
To víte, že ano. Státy měly uprchlickou vlnu lépe kontrolovat. Ale natolik jsem optimista, že si nemyslím, že by mohla být válka. A co se týče uprchlíků, já bych jednu rodinu s dětmi klidně vzala. A nemuseli by to být jen křesťané. Já po lágru vím, že nezáleží na národnosti ani vyznání, ale na tom, jaký je to člověk, na charakteru.

Zpověď lidické ženy. Natočeno v roce 2008:

  • Nejčtenější

Tvrdý zákrok a msta v tunelu. Prasárna, Flynn u mě skončil, řekl sparťan Kempný

16. března 2024  23:09

Běžela 34. minuta. Sparta získávala proti Liberci převahu, když najednou útočník Severočechů Oscar...

Pardubice rozhodly šest vteřin před koncem, Sparta vyhrála v prodloužení

16. března 2024  14:50,  aktualizováno  22:29

Také druhé zápasy čtvrtfinále hokejové extraligy nabídly dramatickou a velmi vyrovnanou podívanou....

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Vydřené výhry favoritů. Sparta slaví na nájezdy, Pardubice rozhodly v nastavení

15. března 2024  17:50,  aktualizováno  22:52

Do boje o titul v pátek poprvé vyrazili ti největší favorité. Oba uspěli. Čtvrtfinále hokejové...

Auto zastavilo, aby dalo chodcům přednost, policisté ve vedlejším pruhu projeli

11. března 2024  16:13

Video z palubní kamery osobního vozu, které zachycuje možný přestupek policejního auta, se objevilo...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Sparta - Hradec Králové 2:1, domácí utnuli černou sérii, rozhodl Kuchta

17. března 2024  17:09,  aktualizováno  20:03

Nejdřív to dřelo, bolelo, ale postupně se sparťanští fotbalisté rozehráli. I bez tří potrestaných...

VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...

Kriminalisté vyšetřují vraždu ženy na Mělnicku, ve vazbě je její partner

18. března 2024  17:03

Kriminalisté vyšetřují vraždu v Kostelci nad Labem na Mělnicku. Obětí je čtyřiačtyřicetiletá žena....

Policie hledá patnáctiletou dívku z Čelákovic, večer se nevrátila z Prahy

18. března 2024  16:17

Pražská policie od víkendu pátrá po patnáctileté Barboře z Čelákovic. Dívka v nedělních večerních...

Pražská Libuš se konečně dočká důstojného náměstí, vybuduje ho před radnicí

18. března 2024  15:45

Městská část Praha - Libuš plánuje vytvoření centra obce, které dosud chybí. Využije k tomu prostor...

Místo oběda myši a plísně. Pražské restaurace dostaly loni přes 500 pokut

18. března 2024

Premium V české metropoli se loni zvýšil počet restaurací a dalších stravovacích zařízení, ve kterých...

Dětský šampon, který neštípe v očích: Přečtěte si!
Dětský šampon, který neštípe v očích: Přečtěte si!

40 uživatelů eMimina se pustilo do testování jemného šamponu KIND od značky Mádara, který je vhodný pro miminka už od prvních dnů. Jak si šampon...

Nutný výchovný pohlavek, souhlasí Bouček i Havlová s přerušením projevu na Lvu

Moderátor Libor Bouček ostře zareagoval na kauzu ohledně délky proslovu režisérky Darji Kaščejevové na předávání cen...

Švábi, vši a nevychované děti. Výměna manželek skončila už po pěti dnech

Nová Výměna manželek trvala jen pět dní, přesto přinesla spoustu vyhrocených situací. Martina ze Znojma se pokoušela...

Vyzkoušeli jsme podvod z Aliexpressu. Může vás přijít draho, i po letech

Nakoupili jsme na Aliexpressu a pěkně se spálili. Jednu USB paměť, dvě externí SSD a jeden externí HDD. Ve třech...

Chtěli, abych se vyspala s Baldwinem kvůli jeho výkonu, říká Sharon Stone

Herečka Sharon Stone (66) jmenovala producenta, který jí řekl, aby se vyspala s hercem Williamem Baldwinem (61). Měla...

Byla to láska na první pohled, říká hvězda Gilmorek o manželství s modelkou

Milo Ventimiglia (46), představitel Jesse ze seriálu Gilmorova děvčata nebo Jacka Pearsona ze seriálu Tohle jsme my, je...