Martin Červený začal na Olšanských hřbitovech pomáhat hrobníkům a dalším zaměstnancům ještě jako student. Nyní už jim tři roky šéfuje. | foto: František Vlček, MAFRA

Praha má místa pro masové hroby. Kdyby přišla katastrofa

  • 116
Správa pražských hřbitovů společně s metropolí pracuje na aktualizaci krizového plánu pro mimořádné události s velkým počtem obětí. Jeho součástí je i určování míst pro případné masové hroby. V rozhovoru pro MF DNES to prozradil ředitel správy Martin Červený s tím, že jde o celkem tři místa.

V těchto dnech také aktualizujete svoji část krizového plánu města, jak v něm figurujete?
V rámci krizového plánu musí být Praha připravená na řešení mimořádných událostí. Různých katastrof a podobně. Když bude počet obětí takový, že už přesáhne možnosti jednotlivých pozůstalých se o ně postarat, my, jako správa hřbitovů, máme k dispozici volné kapacity pohřebišť, kde by bylo v takovém případě možné udělat masové hroby.

Kde jsou taková místa?
Jsou to celkem tři místa. Jedna plocha na Ďáblickém hřbitově, pak jedna na Bohdalci nad Vršovickým hřbitovem a jedna u Hloubětínského hřbitova. Na těch místech je možné během několika hodin strojově vykopat velké jámy či šachty.

Zkrátka hromadné hroby.
Ano. Nyní dáváme s Hasičským záchranným sborem dohromady plán, v jakém případě, jakým způsobem a v jakém množství by se tam musela těla poskládat, aby je bylo později možné identifikovat.

Jak taková místa vypadají? Jsou nějak označená?
Nejsou. Třeba ve Vršovicích to je plocha, kterou pronajímáme jako sklad dlažebních kostek. Podobně je to v Hloubětíně, tam jsme to dlouho pronajímali jako parkoviště. A v Ďáblicích je to součást hřbitova, hned jak vejdete, jsou tam nevyužité zelené plochy. Ale člověk takové plochy nijak nepozná. Je to jen naše vnitřní brzda, abychom je nechali volné.

Kolik lidí by se na těchto místech dalo pohřbít?
Hrozně moc. V takových situacích se pohřbívá třeba i ve čtyřech patrech.

To se ti lidé dávají na sebe?
Jednotlivá patra se prosypou zeminou a vápnem.

Ale dávají se do rakví?
Pokud se jedná o skutečně velký počet lidí, tak to není možné. Pak se těla dávají do speciálních hygienických vaků.

Kolik lidí by muselo najednou zahynout, aby se začalo podle takového plánu jednat?
Tisíce až desetitisíce. Když to budou stovky obětí, tak se to vyřeší jinak. Praha má dostatečné kapacity chladicích zařízení, která jsou schopná těla uchovat po nějakou dobu a zabránit rozkladným procesům. Navíc při stovkách obětí by si je chtěli pochovávat sami pozůstalí. Ale když to budou desetitisíce, tak by se to nedalo kapacitně zvládnout. V Praze jsou jen dvě krematoria, v okolí další tři a tohle by bylo už příliš.

Myslíte si, že tohle skutečně hrozí?
Myslím si, že takové situace jsou naprosto nepravděpodobné, ale musíme být připraveni.

K práci se dostal jako brigádník

Když opustíme toto téma. Pražské hřbitovy máte na starosti už tři roky. Jak jste se k této práci dostal?
Na hřbitovech jsem začínal vlastně jako brigádník, když jsem skončil se studiem, nebo spíše studium skončilo se mnou. Potřeboval jsem nějak vyplnit pár měsíců do přijímacích zkoušek. Tehdy jsem nastoupil sem na Olšany.

Martin Červený

  • Ředitel Správy pražských hřbitovů Martin Červený se narodil 28. dubna 1979.
  • Vystudoval Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze.
  • Pražské hřbitovy vede od jara roku 2013.
  • Kromě toho je také v představenstvu Sdružení pohřebnictví v České republice a v Unii pohřebních služeb.
  • Osobně má nejradši Olšanské hřbitovy, místem s nejsilnějším příběhem jsou podle něj společné šachtové hroby na Ďáblickém hřbitově.
  • Je ženatý a má dvě děti.

Nezlobte se, ale co může vést mladého kluka k tomu, aby si hledal brigádu na hřbitově?
Měl jsem tu známého a on mi slíbil, že se tu budu moci učit na ty přijímačky. Ale ono to bylo nakonec jinak. Chodil jsem domu vyčerpaný z hrabání, bolela mě záda a vůbec jsem se neučil.

A pak už jste tu zůstal?
Nene, vrátil jsem se ještě na školu a po ní jsem dělal pár let v jedné neziskovce. Ale nakonec jsem skončil zase tady.

Není ta práce někdy morbidní?
To si lidé myslí, ale není. Já se se zesnulými zas tolik do styku nedostanu. Jediné, co je na tom někdy morbidní, je jednání s magistrátem.

V jakém smyslu?
Máme různé plány, ale jsme plně odkázáni na magistrát. Už od ledna tam mám podanou žádost na uvolnění našich peněz. Protože i když chceme čerpat něco z vlastních investičních prostředků, které máme v našem vlastním investičním fondu, tak nám to musí rada schválit. Mám to tam dva měsíce a stále nic.

Zenová zahrada na hřbitově

A jaké jsou ty plány, které máte?
Kromě zenové zahrady bychom třeba letos chtěli přestavět některé kapličky, které jsou na většině hřbitovů a jsou nevyužité. Jsou to třeba bývalé márnice, které dnes slouží třeba jako sklad. A tak jsme si zpracovali záměr adaptovat je na taková luxusnější kolumbária. Už jsme si to tady na Olšanech zkusili s kaplovými hrobkami. A plánujeme to teď na Pankráci na Nuselském hřbitově.

Mají o to lidé zájem?
Poměrně veliký. Ty na Olšanech byly hned zaplněné. Někteří lidé si tam dokonce urny přestěhovali.

V Praze je na hřbitově místa dostatek

Jak je to vlastně s kapacitami na pražských hřbitovech? Je míst dost?
Co se týče absolutních čísel, Praha má přebytky hrobových míst. Pak jsou ale lokality, kde je to naopak. V místech, kde dříve byl nějaký menší vesnický hřbitov a později se tam začalo stavět, je teď po hřbitovních místech větší poptávka než nabídka.

Tak je to například v Hostivaři? Pokud vím, tak se tamní hřbitov rozšiřuje.
Přesně tak. Jsou taková místa. Jinak je ale míst dostatek. Devadesát sedm procent Pražanů totiž dnes řeší pohřeb žehem. Urnu si pak často nechají třeba doma, rozsypou ji na zahrádce a hrob už pak nepotřebují.

Pohřeb žehem je v Praze ještě častější než v jinde. Čím to je?
Je to opravdu poměrně raritní číslo. Jen tři procenta lidí tu volí uložení, a to jsou vesměs Romové, světští nebo některé věřící rodiny. Když se s lidmi bavím, tak mi říkají: Já bych nechtěl někde hnít a aby mě žrali červi. Lidé k tomu mají zkrátka despekt.

Není to trochu přežitek?
Je. A myslím, že je to i tím, že tady dříve existovaly a masivně působily spolky jako Společnost přátel žehu a podobně. Tehdy se žeh bral jako taková pokroková věc a hrozně se prosazoval.

Lidé ho brali za hygieničtější?
To se právě tvrdilo, že je to hygieničtější. V době, kdy se ještě pohřbívalo na středověkých hřbitovech, které byly přeplněné, byly opravdu popsané situace, kdy byl v okolí cítit zápach z hnijících těl. A po nějakém přívalovém dešti tam zase ze země čouhaly kosti a šířily se třeba i nějaké morové epidemie.

Dnes už podobné věci nehrozí, pokud se nepletu?
Dnes už takový pohřeb není rozhodně nijak nehygienický. Máme zákon o pohřebnictví, který přesně říká, jak hluboko musí být tělo pohřbené, v čem musí být pohřbené, jak přesně má vypadat hrobka a jak rakev, která se do ní ukládá - musí být z tvrdého dřeva, které dlouho vydrží, nebo musí mít zinkovou vložku a podobně. Dnes je podle mého pohřeb do země naprosto v pořádku.

Vy byste si ho sám zvolil?
Kdybych se měl já sám rozhodnout kam se nechám pohřbít, tak se mi ten žeh zas tolik nelíbí. Při něm pohřeb nějak proběhne, pak zajíždí rakev a pozůstalí v krematoriu mají pocit, že zajíždí do pece. Myslí si pak, že hned někde už to tělo hoří. Jenže to tělo pak většinou ještě nějakou chvíli čeká. Je to spíše takové divadlo.