Je to asi hloupá otázka, ale jak se žije člověku s HIV?
Jsme rozděleni na tři různé skupiny. První je úplně anonymní. To jsou lidé, kteří se s nikým nestýkají, mají své léky schované ve sklepě a tají to. Na mě osobně působí jakoby v křeči. Je vidět, že v sobě něco drží a není jim to příjemné.
A další skupiny?
Pak jsou HIV pozitivní, kteří se znají mezi sebou, komunikují, třeba se i scházejí a jsou relativně v pohodě, ale taky to o nich moc lidí neví. A poslední, úplně nejmenší část, tvoří lidé, kteří o tom nemají problém mluvit veřejně.
To jste vy?
Já a ještě asi čtyři lidi v republice.
Minority: Jak se jim žije v Praze?V páteční pražské příloze Mladé fronty DNES se mohou čtenáři dočíst, jak se v metropoli žije menšinám. Regionální redaktoři zpovídají zástupce jednotlivých skupin a zjišťují, jaké výhody a nevýhody pro ně život v hlavním městě přináší a jak na jejich zástupce reagují ostatní Pražané. |
Nyní vám bude třicet, nakazil jste se ale už před pěti lety. Jak se to vlastně stalo?
Seznámil jsem se s klukem, který si myslel, že prodávám drogy. Já je tehdy bral, ale neprodával. Jenže jsem měl díky dobré práci peníze, takže to tak vypadalo. A tenhle kluk si myslel, že bude u zdroje. Vyznal mi lásku, po týdnu se mnou začal žít a já mu vše uvěřil. Zamiloval jsem se. I proto mi drogy začaly překážet, chtěl jsem s ním být střízlivý. On byl stále někde pryč, já jsem chodil do práce, abych nás uživil. A postupně mi došlo, že mi je nevěrný. Hodně nevěrný. A tak byl konec. Jenže v té době by mě ani ve snu nenapadlo, že už mám HIV.
Jak jste na to přišel?
Začal jsem dělat v jedné restauraci a kolega dostal mononukleózu. Když ji někdo dostane v gastronomii, musí všichni na testy, jestli ji také nemají. Tak jsem tam šel.
Takže jste na to přišel úplnou náhodou?
Naprostou. Já měl navíc takové boule za ušima. Tak jsem to tomu lékaři ukázal a on řekl, že jsou to zvětšené uzliny. Ptal se mě, zda jsem v poslední době neprodělal horečku. Vzpomněl jsem si, že ano. Asi půl roku předtím jsem měl 38,5. Nakonec se mě zeptal na orientaci, a když jsem mu řekl, že jsem gay, navrhl mi, zda si nechci nechat udělat test na HIV.
Jak jste na to reagoval?
Začal jsem se hrozně smát. Říkám mu: Já jsem byl teď několik let strašně zamilovaný, od té doby jsem nikoho neměl. Když jsem bral drogy, tak jsem si jehly měnil, kde bych k tomu přišel? Nakonec jsem ale na testy šel. Za tři dny mi volali, že tam mám okamžitě přijít. Doktorka mi to řekla před plnou čekárnou lidí: Vy jste Jettmar? Máte HIV, umřete.
To opravdu řekla?
Ano, zkolaboval jsem. Musel pak pro mě přijet kamarád.
Co bylo dál?
Pokračovalo to mou rezignací úplně na všechno. Musel jsem to tajit před mámou, protože jsem věděl, že by to po té mé dvanáctileté závislosti nezvládla. Do drog jsem zase spadl.
Kdy se to obrátilo?
Trvalo mi asi rok, než jsem se s tím smířil. Tenkrát mi pomohl můj nejlepší kamarád, ten se mnou chodil i na kontroly. Začal jsem chodit k psychologovi. A pomohl mi i okruh mých nejbližších přátel. Měli dobré reakce, že to zvládneme. To mě nabilo.
Vzpomenete si i na nějaké negativní reakce?
Jednou jsem šel ke kamarádům na návštěvu, bylo nás tam asi osm a já jako jediný dostal papírový kelímek. Nejdřív se mi chtělo brečet, ale pak jsem si řekl, že to ani nemá cenu, a šel jsem pryč. Ale byly i pozitivní. Třeba moje teta, když se to dozvěděla, mě najednou začala strašně objímat, dávala mi pusy, když jsem za ní přijel, a byla hrozně milá. Já jsem nevěděl, že to ví, a nevěděl jsem, co se děje. Pak mi bylo vysvětleno, že to dělala proto, aby mi dala najevo, že se mě neštítí.
Celý život s doktory
Co vlastně pro člověka znamená mít HIV? Co to obnáší?
HIV pozitivní lidé musí pravidelně chodit na kontroly. V Praze jsou dvě HIV centra – na Bulovce a v ústřední vojenské nemocnici. Spousta Pražanů ale jezdí třeba až do Ostravy nebo do Ústí nad Labem kvůli anonymitě. Takže jednou za tři měsíce musíte na odběry a pro léky. Není moc příjemné si říkat, že vás to čeká do konce života.
Na prohlídkách hlídají, zda se váš stav nezhoršuje?
Zjišťuje se, jak velké množství viru máte v těle, tedy jak moc jste infekční. Pořád vám to něco připomíná.
A kromě kontrol? Jak to ovlivní život?
Rozdělil bych to na tři části: z pohledu rodiny, práce a takové obecné věci, kam patří třeba návštěva lékaře. Víte, člověk si říká, že u lékaře to bude v pohodě, protože zdravotník přece musí být informován. A pak se vám u některých dostane toho největšího ponížení.
Že vás třeba odmítnou ošetřit?
Ano, a to dost nevybíravým způsobem. Mně u zubaře řekli, že na mě nejsou hygienicky vybaveni. Asi tam tedy po pacientech neuklízejí. Pak se mi několikrát stalo, že jsem šel na odběry mimo Bulovku, upozornil je, že jsem HIV pozitivní, a oni mi řekli: Jo, tak to já si na vás ty rukavice vezmu.
To se stává ještě v této době?
Ano. Nebo když potřebuji píchnout injekci, oni už ji mají připravenou, já je před tím vpichem na to upozorním a oni mi dají tu připravenou injekci do ruky, ať s ní dojdu na Bulovku. A já jedu přes celou Prahu se stříkačkou. Teď jsem mluvil s jedním aktivistou ze San Franciska, vyprávěl jsem mu mé příhody a on mi říkal, že takhle to vypadalo v San Francisku v osmdesátých letech.
Češi reagují hystericky
Myslíte, že přístup v Česku je zastaralý? Horší než jinde?
Češi mají dost zvláštní mentalitu. Když nějakému cizinci řeknete, že jste HIV pozitivní, znamená to pro něj, že pokud se s vámi bude chtít intimně sblížit, musíte použít kondom. Když to řeknete Čechovi, tak je reakce často hysterická. Lidé se bojí, že to je nakažlivé na dotek, nesahají na stejnou kliku, bojí se vám podat ruku. Nechtějí to přijmout.
Mají málo informací?
Z informací si berou jen to, co chtějí. Třeba se chytí uprchlické krize a sdílejí na sociálních sítích, že uprchlíci sem vozí AIDS. V jedné diskusi jsem se zeptal, jestli s nimi hodlají souložit. Dotyčný odpověděl, že ne. Říkám: Píšete, že vezou AIDS, ten může přivézt kdokoli.
Zmínil jste zásah do rodinného života, jak to bylo u vás?
Já jsem to tajil poměrně dlouho. Když máte něco takového říct rodině, tak si musíte rozmyslet, komu to chcete říct, proč a jestli zvládnete, když o toho člověka přijdete. Když se člověk bojí, že umře, tak určitě není vhodný čas to říkat někomu, kdo si bude myslet totéž. Já jsem to řekl mámě až ve chvíli, kdy jsem s tím byl smířený. Pak když se rozbrečela a řekla mi: Ty umřeš, mohl jsem jí v klidu říct, že neumřu, a vysvětlit jí, že to bude v pohodě.
Říkáte, že člověk, který nemoc přizná, může i o blízkého přijít. Toho jste byl svědkem?
Ano. V rodině by kolikrát člověk hledal oporu, ale já mám hodně klientů, kteří ji nemají. Rodiče jsou schopni se zřeknout dítěte, partneři se rozcházejí. Na druhou stranu mám i dost zkušeností s tím, že když jsou dva partneři, jeden z nich se nakazí, ale zůstanou spolu, tak to ten vztah upevní.
Před třemi lety jste začal pracovat ve společnosti AIDS pomoc. V čem ta práce spočívá?
Nejdřív jsem nastoupil jako dobrovolník na telefonní lince. Po půl roce jsem tam získal práci na poloviční úvazek a pak na plný. Nejdřív to bylo poradenství. Pak jsem si uvědomil, že když jsem se nakazil, měl jsem potřebu mluvit s někým, kdo je taky nakažený. Třeba i několik let. Vidět, že žije, má stejnou barvu, nevypadaly mu vlasy, funguje. A tak jsem založil program, který sdružuje lidi, kteří jsou s diagnózou smířeni, a ty, kteří nejsou. Mohou si předávat zkušenosti.
Děláte i přednášky pro školy a firmy. Váš život se hodně změnil. V čem nejvíce?
Úplně ve všem. Skončil jsem s drogami, sehnal jsem práci, která mě naplňuje, dodělávám si vzdělání. Stále se učím něco nového, vážím si každého dne. Všechno si více užívám. Svým způsobem se vyplňuje to, co mi řekl kdysi můj psycholog.
A to?
Že jednou budu té nemoci za něco vděčný.
