"Šokovalo vás to, viďte?" ptá se mě primář Marian Koranda. No to bych řekl. Právě se totiž dozvídám, že nejmladší pacient, který dětským detoxem Nemocnice milosrdných sester Karla Boromejského prošel, byl teprve šestiletý Rom na heroinu. "V té rodině heroin brali všichni a starší bratři tomu benjamínkovi drogu aplikovali. Dostali jsme zprávy, že už je po smrti. Jehla ho dostala," dodává.
Děti nemají motivaci
Dvaačtyřicetiletý Marian Koranda šéfuje detoxu od roku 2010, byl tu ale už od jeho založení před deseti lety. Za tu dobu prošlo zařízením na tři tisíce mladých toxikomanů do 18 let a to ze všech společenských vrstev. Předtím měl poněkud jinou klientelu. Učil odvykat dospělé feťáky nastupující do vězení. Rozdíl v léčbě dospělých a mladých toxikomanů je zásadní. "Děti nemají motivaci. Když jde na léčbu někdo starší, tak chce většinou přestat s drogou kvůli práci nebo rodině. Děti ale důvod přestat nemají. Chtějí ji brát dál, protože ve věku a ve stadiu, ve kterém jsou, jim droga vyhovuje. Ona jim totiž ještě neudělala ten patřičný dluh, který by je bolel," říká primář.
Zatímco tráva zůstává celonárodně nejužívanější drogou, asi 80 procent všech případů na tomto oddělení se týká pervitinu. A ten se ještě více týká dívek. Zatímco chlapci si na drogu musí vydělávat drobnými krádežemi nebo prodejem svých věcí, k pervitinu se holky dostanou snáze přes své starší přítele. Trendem také je, že mladí si dnes daleko častěji drogy píchají. A z toho plyne i další problém. Razantně přibývá případů žloutenky typu C.
A vy jste někdy nějakou drogu vyzkoušel?
Práce na tomto oddělení není žádný med. Koranda a jeho lidé tu tráví prakticky 16 hodin denně vymýšlením terapeutického programu pro své pacienty. A aby toho nebylo málo, kvůli nedostačujícímu financování tohoto jediného zařízení svého druhu u nás od pojišťoven je provozování oddělení každoročně ztrátové o více než tři miliony korun. Tuto částku pak musí ze svých zdrojů a rezerv dodávat nemocnice. "Šetříme, kde se dá. Šetříme ale tak, aby nebyly omezeny aktivity dětí, a to i za cenu nižších mezd personálu oddělení," říká a vysvětluje, proč by v případě nutnosti oddělení zavřít nastal malér. Dětští toxikomani by totiž museli jít do běžných léčeben, kde s nimi ale nikdo neumí pracovat. Pokud je tam vůbec přijmou. "Když se třeba po sedmnáctiletém dítěti chce, aby po sobě uklízelo nebo perfektně plnilo nějaký řád, tak je to problém, nikdo je nechce. Když se více takových dětí dostane do skupin, kde jsou jiné psychicky nemocné děti, tak jim zruší celou komunitu. Proto je nechtějí," říká. Takové dítě pak zpravidla končí ve výchovném ústavu, což je cesta do pekla.
Přečtěte si i další články z našeho nového magazínu
|
Zaručil by se primář, který jiné děti učí odvykat, že jeho vlastní děti s drogou nikdy nezačnou? "Nezaručil. A žiji ve stresu, jak to bude vypadat. Myslím si, že rizik má dnešní mládež strašně moc a měli bychom se dívat s obdivem na ty, kteří dokáží projít s hlavou vztyčenou," říká. Nedá mi to a ptám se, jestli on sám někdy nějakou nelegální drogu vyzkoušel. "Na to se mě hodně ptají děti. Já se tomu vždycky začnu smát a říkám, že kromě toho, že si rád dám víno, nikdy jsem nekouřil, nefetoval, nekouřil marihuan. A říkám jim, zda si myslí, že doktor, který léčí choleru nebo AIDS, si to musel také sám na sobě vyzkoušet, aby tomu rozuměl? Oni to přijmou a řeknou: Tak jo, tak to jste dobrej," dodává. A já potvrzuji, že je.
