Rozmontovaného, přes čtvrt století starého Rapida si nakonec pořídil v Česku, půl roku ho dával s kolegou dohromady a s dlouholetým kamarádem vyrazil do světa. Proč právě škodovkou? „Chtěl jsem určitě starý český vůz a dokázat, že to jde i bez moderní techniky, navigace a podobně. Navíc s první generací Rapidu už v třicátých letech objel dokola svět jiný Čech. Ten ale jel skoro durch. Já při svých cestách chci navštívit některé památky ze seznamu Unesco, zaměřit se na československé stopy zanechané v jednotlivých zemích včetně starých škodovek a dalších dopravních prostředků naší provenience,“ vysvětluje muž, jehož zájmem je historie, a nedávno se dokonce pustil do studia na filozofické fakultě. Jeho vůz, se kterým při svých toulkách najel už přes třicet tisíc kilometrů a další tisíce se plavil, až na ochranný plech pod motorem a nějakých drobnosti, žádnou nadstandardní výbavu nemá. Jen vlastně stan na střeše a monitorovací systém, díky kterému mohou fanoušci na jeho webu Skodoukolemsveta.cz vidět, kde právě je.
Mongolovi mapu do rukou nedávejte, bude si ji chtít nechat
Jak vyplývá z jeho vyprávění, dobrých lidí, kteří nejsou lhostejní k Čechoslovákovi (jak říká, na svých cestách potkal snad jen dva cizince, kteří věděli, že už jsme jen Česko. A klidně by prý navrhl, ať se obě země zase spojí),je naštěstí stále dost. Tak například v Turecku – kde ho mimochodem ze dne na den opustil jeho spolucestující - potřeboval získat víza do Íránu a tak zajel na tamní konzulát. Pracovník mu ale sdělil, že u nich víza vůbec nepořídí, a musí pro ně do Ankary. Íránec si pak zašel na cigaretu a Monev se k němu venku připojil. Stačilo zavést řeč na fotbal, pochválit íránský mančaft, a úředník hned roztál. Když po deseti minutách družné debaty Ivan Monev prohodil, jak to bude s tím vízem, úředníkovi se zakabonilo čelo: „A bude to stačit až zítra ráno, nebo ho chcete hned?“
Co znamená široká ruská duše, zažil zase na Sibiři. Rusko je na rozdíl od okolních zemí slušně poseto benzínkami, na což Ivan také spoléhal. Proto ani nebral benzín do kanystrů. Netušil však, že má před sebou pětisetkilometrovou štreku lesy, kde žádná pumpa nebyla. Zákonitě tak omezená nádrž Rapidu vyschla. Co teď? Naštěstí zanedlouho dorazil starší muž na mopedu a prý: málčik, što za problema? Tak ten mi asi moc nepomůže, řekl si cestovatel. Jenže když „strejčkovi“ vysvětlil, že došel benzin, muž ze skútru vyndal třílitrový kanystr, který mu nabídl. Peníze rázně odmítl. „Tady nejsi v Evropě, ale na Sibiři, tady si lidé pomáhají…,“ pravil dobrý muž.
Pestré zážitky má také z Mongolska. Tamní „déjednička“ je opravdu velkorysá, často desetiproudá dálnice. „Můžete jet v kterémkoliv pruhu,“ usmívá se. I když, asfaltu je v celé zemi jako šafránu, „dálnice“ je totiž udusaná hlína na širé polní pláni, plná výmolů, kamení, bazénů vody a brodů. Ani mosty nejsou časté. Jeden dobrý tip dává těm, co do Mongolska pojedou bez navigace: „Mapu místním nedávejte, když potřebujete poradit cestu. Mnozí ji viděli poprvé v životě a už jí nechtějí dát z ruky.“
Peněz a času je jako šafránu, na nich závisí jeho další úspěch
Na svých cestách zažil ale také zklamání. Ta největší v Austrálii a na Novém Zélandu. Tyto země s malebnou scenérií jako destinace - na které se navíc velmi těšil - rozhodně nedoporučuje navštívit vlastním autem. Jsou svázány všemožnými omezeními a předpisy, které se důrazně vynucují, nejhorší zkušenost pak zažil s tamními úřady. Například celých devět dní musel čekat na to, až mu z přístavu, kde již dávno byl, jeho Rapida vydají. Monopol na kontrolu má zřejmě v obou zemích vždy jen jedna firma, která nikam rozhodně nespěchá. A když se tak stalo a vůz mu vydali, nevěřil vlastním očím. Auto vypadalo, jako kdyby ho právě kompletně prohlížela StB. Navíc mu zmizely věci za desetitisíce, z palubky byly vytrhány dráty (prý se nenašly klíče, tak si manipulační „technici“ poradili po svém), dokonce mu zabavili i náhradní gumy. Prý se nesmí ojeté pneumatiky (měly přitom 90% vzorek) na Nový Zéland dovážet,“ vypráví Monev. Reputaci země pak alespoň o něco později vynahradilo novozélandské zastoupení škodovky. To mu totiž nabídlo, že jeho vůz vypulírují a vystaví ve svém showroomu, na oplátku mu jej pak dopraví do přístavu, jakmile vyrazí směr Chile. To dealerství Škody v Austrálii se s ním ani bavit nechtělo, i když si pro ně měl nachystaných několik nápadů, jak oslovit nové zákazníky.
Vydal se na několikaměsíční cestu jen tak. „Čas je opravdu to, čeho mám nejméně,“ říká. Naštěstí se mu teď hodí do not, že vždy trvá docela dlouho, než se vozidlo dostane z kontinentu na kontinent. V Chile bude až v červnu a to už bude mít po zkouškovém období. A samozřejmě, i když na svých cestách šetří, jak se dá a přespává téměř výhradně ve stanu na střeše svého Rapidu, peněz se mu nedostává. Sehnal sice několik sponzorů, kteří ho vybavili třeba monitorovací GPSkou, díly nebo dokonce hotovostí, náklady jsou ale vysoké. Zcela nejdražší položkou je převoz auta lodí napříč kontinenty. Dost ho zamrzelo, že právě mladoboleslavská automobilka se k jeho žádosti o finanční podporu při svých cestách, obrátila zády. „Spoléhám a obracím se výhradně na české firmy. Nejsem ale na facebooku, kde bych asi mohl lépe oslovit i lidi s žádostí o přispění,“ říká a přemýšlí, zda své rozhodnutí negovat sociální sítě nemá přehodnotit. Rozhodně ale neodmítne jakoukoliv, i malou podporu.
Při takových cestách si jeden udělá také velmi dobrý přehled o cenách paliv ve světě. „Nejdražší Evropa, na druhé straně v Íránu vyšel litr na 7,50 korun. A v Turkmenistánu – po skokovém zdražení – dokonce na 4,50 korun,“ říká Ivan. Jeho cesta nyní povede na jih Ameriky, odkud bude pokračovat dál na Sever, možná také do Afriky. Nicméně pokud se podaří dojet úspěšně do finále v rodné Praze, neplánuje prý svému Rapidu vystrojit vikingský pohřeb. Rád by auto, ke kterému už si získal pouto, umístil v některém muzeu. Pokud bude zájem.
S Rapidem napříč kontinentyKteré země už Monev navštívil a kam dál směřuje?
|
