Mobilní Metro.cz

Ian Anderson. | foto: Archiv Iana Andersona, Metro.cz

Naše opera je tichou omluvou Jethro Tullovi, říká hudebník Ian Anderson

Vydáno 16.01.2016 Metro.cz
Zakladatel skupiny Jethro Tull Ian Anderson představí 29. ledna v ­pražském Foru Karlín a o ­den později v multifunkční aule Gong v Ostravě v české premiéře svůj projekt Jethro Tull The Rock Opera. „Když jsem zjistil, že se jmenujeme podle chlapíka, co vynalezl secí stroj, byl to pro mě docela šok,“ řekl mimo jiné Anderson v­ rozhovoru pro deník Metro.

Kde se vzal nápad udělat rockovou operu?

V prvé řadě je to pro mne jediný způsob, jak popsat to, že použiji dohromady několik písní a árií s vyprávěním příběhu. Využíváme tradiční operní postupy, ale hrajeme rockovou hudbu. A kromě pěti krátkých písní jde ve větší míře o naše starší písně, které lidé většinou znají. V ­několika případech byly lehce upraveny, aby lépe zapadly do našeho konceptu.

A samotný příběh?
Mnozí se domnívají, že je to rocková opera, která pojednává o naší kapele a dalších hudebnících. Ale ona vypráví příběh anglického agronoma Jethro Tulla, který žil na přelomu 17. a 18. století. Je to jeho příběh, ale je zasazen do přítomnosti. Představuji si, jaké by to asi bylo, kdyby žil v ­dnešní době. Stál by před rozhodnutím, jaké technologie vyvinout, aby zajistil dostatek jídla pro stále rostoucí počet lidí, kteří navíc čelí hrozbě klimatické změny a ­trápí je geopolitické problémy. No, nebude to nic pěkného. Ale mojí prací není, abych vyvolával úzkost a strach, chci lidi bavit, aby si užili večer. Poselství je skryté. Dobře, upozorníme na něj na počátku show, ale pak už si lidi mohou užívat jen naši hudbu a nemusí sledovat ten příběh.

Co se muselo změnit?
Hudební stránka je téměř beze změny. Původní aranže zůstaly zachovány tak, jak jsme je nahráli. Jen jsem občas musel upravit jejich konce. Kde je na desce jen ztišení, tam jsem musel přidat skutečný konec. Co se týče textů, měnila se jen zájmena. Tam, kde bylo dříve on nebo jemu, je teď já nebo mně. Taky se občas měnila zájmena podle toho, jestli se zpívá z pozice Tullova otce, jeho samého či jeho syna. Někdy jsem připojil nějaký ten verš, aby fungoval příběh, který operou vyprávíme. Také jsme museli něco upravit, aby to odpovídalo dnešní době. Ale myslím si, že změn v textech si většina lidí ani nevšimne.

Jak jste vůbec přišli k ­názvu kapely? Pojmenovat se po historické postavě není úplně běžné...
Já jsem si ten název nevybral. Byl to nápad našeho agenta z února roku 1968, předtím jsme hráli v klubu Marguee (začínaly tam i kapely Rolling Stones či The Who – pozn. red.) asi třikrát nebo čtyřikrát během měsíce pod různými jmény, ale ten týden to byl zrovna název Jethro Tull. Manažerovi klubu jsme se líbili a chtěl, abychom v ­klubu hráli pravidelně každý čtvrtek, takže jsme si museli ponechat i název, který jsme tehdy použili, tedy Jethro Tull. Myslel jsem si, že si ho náš agent prostě vymyslel. Až později jsem zjistil, že to jméno patří skutečné historické postavě. Ve škole jsme ale toto období neprobírali, takže jsem nevěděl, kdo Jethro Tull byl. Když jsem pak zjistil, že se jmenujeme podle již nežijícího chlapíka, který vynalezl secí stroj, byl to pro mě docela šok. Ale už bylo pozdě na další změnu názvu kapely.

V tom jste ale určitě nebyli sami...
Spousta dnes slavných kapel začínala s ještě horšími názvy, než máme my. Třeba The Who se původně jmenovali High Numbers. Což je hodně pitomý název. Až když si ho změnili na The Who, lidi si jich najednou všimli a ­začali je brát vážně.

Ale vy už jste se s názvem Jethro Tull asi vyrovnali, nebo ne?
Nemyslím si, že to byl dobrý nápad pojmenovat kapelu podle jména historické postavy. Možná že se za padesát let bude nějaká kapela jmenovat Saddám Husajn. Ale věřte mi, že to nebude dobrá volba...

Takže se snažíte současným projektem splatit Jethro Tullovi pomyslný dluh?
Když jsem se teď ocitl na konci svého profesního života, musím se ohlédnout zpět a zamyslet se nad některými věcmi. Nemyslím si, že jde o ­dluh. Je to spíš pocta té postavě, tichá omluva.

Sdílet článek

Komentáře