Bum. Bum. Bum. Spadnout. Zvednout se. A zase. První měsíc základních pádů a technik je úplný začátek. Čím déle pak aikido s ostatními cvičíte, tím víc zrajete. Nejen tělesně. Mění se i váš charakter, je to podobné jako s vínem. Mluvíme o desítkách let.
„Pohybuji se velmi dobře, nicméně aikido se dá cvičit tak, že mistři mohou být i v sedmdesáti letech věku v mnohem lepší kondici než já. A rozhodně mají těla v lepším stavu než dnešní běžní třicátníci,“ vypráví Martin Švihla, který se aikidu věnuje od roku 1995, kdy mu bylo šestnáct let.
Dnes je držitelem 4. danu a jeho klub na Vinohradech je jedním z členů České federace aikido. Tato organizace, která letos slaví čtvrtstoletí své existence, pravidelně pořádá mezinárodní semináře, na které se pravidelně vracejí i cvičenci z Německa, Francie, Španělska, či Finska. Federace totiž přitahuje do Česka ty nejlepší učitele.
„Tento víkend do Česka přijíždí francouz Franck Noel, který je v současnosti jedním z předních učitelů aikida na světě. Je to, jako by k nám v tenisovém světě přijel na dva dny trénovat André Agassi,“ tvrdí Švihla, jehož manželka také cvičí a vyučuje aikido.
„Není mojí žačkou, hledá si inspiraci jinde. Shodneme se však na tom, že díky aikidu žijeme krásný život,“ usmívá se v příjemné zahradě své pražské kavárny Bistro Zahrada. Je také spolutvůrcem alternativní mateřské školy. Jaký je tedy jeho recept na spokojenost?
Aikido
|
„Aikido velmi mění schopnosti udržet rovnováhu. A to se netýká pouze fyzického těla. Víte, v aikidu vždy platí oba protiklady naráz. Pokud mezi nimi najdeme rovnováhu, napětí mezi nimi mizí, zůstává pouze neutrální energie,“ podotýká s tím, že právě toto se nazývá Aiki. Uf. Jak to myslí tenhle muž s nenápadně širokými rameny a mužně tvarovanými dlaněmi?
Hned dává dva příklady ze svého běžného života - jeden pracovní, jeden rodinný. Byl totiž koordinátorem sousedské iniciativy proti vykácení letité aleje v Belgické ulici na Vinohradech.
„Věděl jsem, že nemůžeme jít proti koncepci rekonstrukce. Museli jsme vyjít z toho, co je. Neudělali jsme si z úřadů nepřítele, ale partnera. Trvalo to dva roky, ale rekonstrukce jede a stromy stojí,“ říká s radostí a dodává: „Je lepší přidat se k přicházející síle a společně nacházet řešení. Vždy hledám způsob, jak vyjít s lidmi, i když mají jiný názor.“
Jde podle něj o to nepřistoupit na vyhrocení situace. V čemž ho denně „trénuje“ jeho pětiletá dcera.
„Každý můžeme mít svůj vlastní zájem, ale místo tvrdé konfrontace mohu vytvořit prostor. Nemusím druhého hned zatnout a místo vyhrocování situace se dostavuje zábava a radost, spokojení jsme oba,“ popisuje krátce rodinné zkušenosti před další cestou do Japonska. Samozřejmě pracovně, skrze aikido.
Řeč se tak stáčí zpět k trénování, jehož vrcholem nejsou umístění na soutěžích. V aikidu žádné soutěže nejsou.
„Neexistuje totiž protivník ani nepřítel. Člověk, se kterým pracuju, je vždy partner. Jako nástroj zvyšování a porovnání úrovně cvičenců slouží v aikidu technické stupně, tedy kjú a dany,“ vysvětluje Martin Švihla. Sám je držitelem 4. danu, tedy jedné z vyšších úrovní. Při popisu sebeobranného mechanismu aikida v přímém konfliktu krčí rameny: „Lidé, kteří cvičí, jsou v nouzi překvapeni, že aikido funguje. Je prevencí nebezpečných situací, nebo jejich přirozeným řešením.“
Na tréninku vždy trénují zkušenější i s nováčky, kvůli rychlejší integraci. Jsou to zároveň i zajímavé lekce pro ty, co už cvičí déle. „Lidé s aikidem zrají jako víno. Je to krásně vidět i na našich učitelích, jichž vývoj můžeme přímo sledovat posledních dvacet pět let. Jak se posouvají nejen fyzicky, ale i mentálně, lidsky. Jsou otevřenější a přítomnější,“ vypráví učitel zaujatě.
Změny pozoruje i na sobě. „Vždy mě trénování bavilo, ale až v posledních letech mi začínají do sebe zapadat věci, a propojovat se, které jsem dřív neviděl. Možná si všeho víc všímám, víc objevuju i v běžném potkávání lidí, ale třeba i v padání na zem,“ říká s vážnou tváří, ale jeho oči smějí.
Pak se pousmějí i rty: „Je zajímavé, jakou náladu vytváří v člověku cvičení a struktura tréninku. Lidé často přijdou unavení z práce a po dvou hodinách pádů a zvedání odejdou čerství a spokojení.“ Upozorňuje, že aikido není rozhodně tvrdé jako box, ale ani jemné a pomalé jako taiči.
Zajímavé podle něj je, že dnes už nejlepší učitelé nepocházejí jenom z Japonska, jako tomu bylo ještě zhruba před čtyřiceti lety. „Tehdy byli nejstaršími a tedy nejzkušenějšími učiteli na světě Japonci, protože u nich aikido vzniklo a cvičilo se nejdéle. Nikdo jiný prostě nemohl být v této lize. Jenže v současné době už do stejného věku dozráli učitelé v Evropě i Americe,“ říká Švihla s tím, že zmizela věková bariéra mezi těmi nejzkušenějšími.
„Nedávno dokonce první nejaponec dosáhl na úroveň 8. danu,“ zdůrazňuje. Čeští top-učitelé jsou zatím zhruba mezi 40 a 50 lety věku a ještě tak mají čas, kdy dosáhnou na světovou špičku. Ale podle všeho k ní s 5. a 6. dany úspěšně míří.
