O čem je vaše nová kniha, o světci, nebo o jeho pomníku?
Knížka je to sice na pohled útlá, ale nabitá informacemi a unikátními archivními i současnými fotografiemi. Centrem mého zájmu je skutečně pomník na Václavském náměstí, ale měla jsem za to, že na úvod se sluší připomenout osudy sv. Václava a samozřejmě legendy o něm. Jedině tak lze přece pochopit i pomník.
Spisovatelka a historička Alena Ježková v ní přináší pohled na svatého Václava i jeho slavnou sochu, dominantu Václavského náměstí.
Když píšete o pomníku, myslíte jen ten Myslbekův na Václaváku nebo všechny pražské, od Parléře po Černého?
Parléřova socha ve Svatováclavské kapli chrámu sv. Víta je nejstarším plastickým zpodobením sv. Václava, které máme, tím je kromě vysoké umělecké hodnoty významná. Pomník Davida Černého, který se dnes nachází v pasáži Lucerna, je spíš satirickým komentářem Myslbekova pomníku, reagujícím na dobu svého vzniku počátkem 90. let. „Chcíplého koně“, na němž sv. Václav jede, si můžeme vykládat třeba jako zpodobení národa, který úctu ke svému světci ztratil.
Dozví se čtenář v knize něco nového? Dá se o něm nebo jeho pomníku ještě objevit něco neznámého?
Při studiu odborných pramenů jsem docela často žasla. Nejzajímavější bylo pochopit, jak se úcta ke sv. Václavu proměňovala za poslední tisíciletí, od středověku prakticky do současnosti. Pro česká knížata a později krále byl svatý Václav skutečným, „věčným“ vladařem české země, který je jako světec nadán zvláštní mocí přimlouvat se za svůj národ a chránit ho ve chvílích nejtěžších. Nakonec to dokazuje i mimořádná úcta ke sv. Václavu, kterou prokazoval císař Karel IV. v mnohých svých činech.
Pro ostatky českého patrona dal vybudovat Svatováclavskou kapli a pod jeho ochranu svěřil i Karlovu univerzitu, jak to zobrazuje dodnes užívaná univerzitní pečeť. Také Svatováclavskou korunu dal Karel IV. zhotovit nikoli pro sebe, jak se dnes zjednodušeně říká, ale jako dar pro „věčného knížete“ sv. Václava, od kterého si ji pak čeští králové „vypůjčovali“ na korunovaci.
Pomník je jedním z mnoha návrhů, je výsledná socha nejhezčí nebo se vám líbila některá víc?
Ve veřejné soutěži, která byla vypsána zemským výborem, spolu nakonec rovnocenně soupeřily dva návrhy: jezdecká socha Myslbekova a model Bohuslava Schnircha, jenž sv. Václava zobrazil nikoli jako bojovníka, ale mírumilovného knížete na koni, který širokým gestem žehná svému národu. Schnirchův model je velmi emocionální, a dalo by se říci, že možná i více odpovídal tehdejší představě veřejnosti. Nicméně zvítězil Myslbek.
Světci kolem Václava prý mají konkrétní předlohy, sv. Vojtěch je prý kardinál Schönborn, Prokop prý má podobu samotného Myslbeka, je to pravda nebo jen legendy?
To jsou pravdivá fakta. Svatá Anežka je ale spíš ideálním zpodobením mladé světice, k jejímuž královskému původu odkazuje koruna na její hlavě. O svaté Ludmile panují různé dohady, podle některých byla předlohou k její tváři podoba jedné z hraběnek Thunových, podle jiných uklízečka z Akademie výtvarných umění, kde byl Myslbek profesorem; traduje se také, že světici sochař vtiskl podobu své vlastní babičky.
Jsme ateistický národ, proč se v klíčových historických okamžicích pořád scházíme u sochy světce?
Na počátku 20. století, kdy byl pomník na náměstí osazen, v tom shromažďování určitě hrála roli i svatováclavská úcta, tehdy ještě velmi živá. A můžeme si myslet, že v době totalitních režimů, nacistického i komunistického, ten vytrvalý návrat „pod koně“ na Václaváku ovlivňovala i tato „paměť“, něco, co člověk dělá víceméně přirozeně.
Nicméně je taky pravda, že Praha „lepší“ místo ke shromažďování prostě nemá. Je to dáno i rozlehlým prostorem a svažitým terénem, který z Václavského náměstí činí jakési velkolepé jeviště. A nakonec – pod „koněm“ byla vyhlášena Československá republika, zde se shromáždili lidé na výročí jejího vzniku v roce 1939 a obětí represe se stal Jan Opletal, nedaleko odtud se upálil Jan Palach a později Jan Zajíc, zde se konaly nejmohutnější demonstrace Sametové revoluce v roce 1989.
Nelze pochybovat, že prostor pod pomníkem je pro Čechy skutečným „mytickým shromaždištěm“, jak to vyjádřil historik Dušan Třeštík, místem prožívání národní identity.
Na čem teď pracujete, píšete pro děti nebo opět něco o pražské historii?
Na jaře mi znovu vyšla kniha Strážci pražských ulic plná příběhů domovních znamení. K letošním oslavám výročí Karla IV. chci přidat také svou vlastní knihu. Teď ji zrovna dokončuji. Je zamýšlena jako pocta velkému panovníkovi i Praze, kterou za svého života stvořil, proto nese jednoduchý název Karel IV. a jeho Praha. Kniha vyjde na podzim tohoto roku, symbolicky nikoli k výročí narození, ale k výročí úmrtí Karla IV.
