Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Když je zima, ani se mi nechce dolů, líčí jeřábnice. V horku ji snášeli

  8:45aktualizováno  8:45
Pracuje ve výšce dvanáctipatrového paneláku. Nejezdí jí tam výtah, nevedou tam ani schody, do své pracovny skoro čtyřicet metrů nad zemí leze devětadvacetiletá Markéta Skořepová každý den po žebříku. „Když je zima, tak se mi nechce ani dolů na oběd,“ líčí.

Markéta Skořepová v kabině ve výšce kolem 40 metrů nad zemí ovládá jeřáb pomocí joysticků. | foto: Josef Škvor, Metro.cz

Vypadá to jako počítačová hra. Sedí v křesle, má dva joysticky a další tlačítka, jenže pod sebou v hloubce čtyřiceti metrů má stavební dělníky, kteří čekají na její přesnost. Štíhlá jeřábnice má už čtyřletou praxi.

Vystudovaná kosmetička z Českolipska pracovala v továrně, ale to nebylo to zrovna to, co by jí vyhovovalo.

„Švagr byl tehdy jeřábník a trochu mě zkoušel přemlouvat. Z počátku se mu to nepovedlo, když už jsem ale byla v práci nespokojená, řekla jsem si, že to musím zkusit. Třeba už jenom to, jestli vůbec dokážu na jeřáb vylézt,“ vzpomíná na svůj začátek.

Zkoušky na jeřábníka udělala a teď téměř denně leze na čtyřicetimetrový kolos na stavbě v místě bývalého modřanského cukrovaru. Stupínky na žebříku ale ještě nikdy nepočítala. Určitě jich je dost, a proto se jí někdy ani dolů nechce.

„Když je zima, jsem líná dolů lézt. Občas si na oběd dojdu, ale většinou to řeším svačinou z domova. Když mám malý jeřáb, je to jednodušší, dolů klidně slezu, ale u velkého se mi fakt dolů nechce. Navíc nerada chodím na obědy sama,“ potvrzuje, že samoty si nahoře užije až až.

Fotogalerie

Dolů většinou musí v období letních veder. „Když je hodně velké teplo, slezeme dolů na půl hodiny nebo na hodinu, stavba o tom ví, trochu se aklimatizujeme a pak jdeme znovu nahoru,“ popisuje situaci, kterou řeší většina jeřábníků. Jejich kabiny totiž nejsou klimatizované, v zimě v nich mají topení.

Nepříjemnou zkušenost zažila jeřábnice na vlastní kůži na stavbě loňské léto.

„Když byla loni ta velká horka, tak mě z jeřábu sundávali. Byla jsem dehydrovaná a už jsem to nezvládala. Začala jsem se klepat, ale ještě jsem stihla zavolat mistrovi, že je mi špatně. Zavolali servis firmy Lokus, chlapi byli úžasní,“ vzpomíná na chvíle vysoko nad zemí.

„Přijeli, za chvíli byli nahoře a už mě slaňovali dolů. Nebylo to nic příjemného, ale díky nim jsem to zvládla,“ říká o nedobrovolné cestě z několik desítek metrů vysokého jeřábu.

Naštěstí to nebylo na tom nejvyšším, kde kdy pracovala. V elektrárně Prunéřov totiž lezla do výšky 70 metrů.

Stavby už nespočítá

Stavby, na kterých Markéta pracovala, už ani nepočítá.

„Na těch malých můžete být čtyři, pět měsíců, na velkých pak třeba osm měsíců nebo i rok. Pokud zrovna nemám vlastní práci, zaskakuji za jiné kolegy. Práce je to úžasná, baví mě. Hlavně když vidím, že po mě něco zbude. Už takhle jezdím a vidím domečky. Nedávno jsem dostavěla na Beránku nebo u polikliniky Modřany,“ potvrzuje, že ji tahle práce opravdu baví.

Jeřábničina má ale i svá úskalí. Jeřábník musí být na stavbě mezi prvními a mezi posledními odchází. Volného času moc není a navíc se potýká s tím, že je žena jeřábnice. I těch ale přibývá.

„Když přijdu na stavbu, chlapi jsou hned od začátku super, nebo ne. Za ty čtyři roky práce jsem ale odešla jen ze dvou staveb. Tam totiž chlapi nesnesli na jeřábu ženskou. Měli názor, že patří do kuchyně, k rodině a že se na tuhle chlapskou práci nehodí. Jinak jsou ale většinou super. Občas si vynadáme, to je ale stavba. Za chvíli na to zapomeneme a jedeme dál. Je to určitě v každé práci. Nejvíc mě ale mrzí, když někdo řekne, že jeřábník jen sedí na zadku. Neuvědomí si, že to je hlavně o psychice. Ze země všechno vypadá hrozně jednoduše, na lanech ale visí materiál, který se třeba rozhoupe. Já jim ho ale musím podat tak, aby ho krásně dostali,“ dokládá to, že z výšky není všechno jednoduché.

Už jenom to, že většinou kouká proskleným dnem kabiny dolů. „Začátkem stavby hrozně bolí krk, člověk je pořád předkloněný, kouká dolů. Jak ale barák roste, tak už je to výborné,“ popisuje Markéta situaci s pohledem do hlubiny.

Strach z výšky nemá, ale z bouřky ano

Někdy se stane, že jeřábů na stavbě doslova tančí více.

„Loni jsem pracovala na Slovensku a to byla moje první stavba, kde bylo šest jeřábů. Já byla zrovna uprostřed. Naštěstí na takových stavbách už jsou koordinátoři jeřábů, kteří jednotlivé jeřábníky doslova přesně dirigují,“ říká s nadsázkou o tom, že i ona je součástí toho pomyslného stavebního orchestru, kde musí všechno klapat a na sebe navazovat.

„Jediné, z čeho mám vždycky strach, jsou bouřky. Kabina je sice bezpečně izolovaná, ale přece jen, když přijde taková rychlá letní průtrž, není mi nahoře zrovna nejlépe,“ dodává Skořepová.

Při setkání se švagrem, který ji k tomuto povolání přitáhl a sám už postoupil o krůček výš na koordinátora jeřábů, je její sestra doslova nešťastná. O čem jiném totiž může být řeč, než o jeřábech.

Autor: Metro.cz
Témata: Praha, stavba


Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.