Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Výtahem i traktorem. Jak se pluje z Prahy na Orlík

Lucie Poštolková Metro.cz
29. května 2016  8:46
Plout vlastním člunem z metropole na Orlickou přehradu je jako navštívit matějskou. Dům hrůzy, pomalejší horská dráha a možná se svezete i na traktoru.
Štěchovice na první pohled nevypadají tak monumentálně jako třeba Orlík.
Další 4 fotografie v galerii
Štěchovice na první pohled nevypadají tak monumentálně jako třeba Orlík. | foto: Jan MottlMetro.cz

Vyplouváme z Císařské louky na Smíchově, kde kotví náš člun Beast. Příprava se nesmí podcenit! Máme s sebou mapu, osobu s průkazem vůdce malého plavidla opravňující k říční plavbě u nás, seznam komor a přehrad s telefonními čísly, který se ukázal jako nepostradatelný, a hlavně dobrou náladu. Ta se na 6,5 metru dlouhém a 2,5 metru širokém člunu bude čtyřčlenné posádce ještě hodit.

Opravdu doplujeme pod Slapy, ačkoli nejsme slovutný parník, kterému všude zamávají?

Pustíte nás?

Fotogalerie

„Tady jezdím na bruslích,“ ukazuje nám Renča stezku, která kopíruje Vltavu. Míjíme Žluté lázně, podplouváme Barrandovský most a užíváme si Prahu ze zcela neznámých úhlů.

Blížíme se k Modřanské komoře. Na doporučení zkušenějších voláme dopředu, aby věděli, že budeme chtít proplout a jen neokukujeme. „Já už vás vidím. Jste už v rodidlech. Pokračujte a pustím vás,“ říká nám milý chlapík obsluhující komoru.

Vrata se pomalu otevírají a my předpisově vplouváme na zelené světlo na semaforech. Pomocí provazů se přidržujeme u stěny, abychom mohli plynule stoupat s vodní hladinou. Po pár minutách se nám otevírají vrata a my vyplouváme dál proti proudu.

Blížíme se k monstrózní betonové stavbě přehrady Vrané nad Vltavou. „Odkud na nás asi kouká obsluha?“ kroutí hlavou Honza. Opět voláme a celou přehradu dáváme levou zadní. Před námi se otevírá široká vodní plocha, na které je žlutými bójemi vyznačený prostor pro vodní sporty.

Zmrzku ne, buřty ano!

Honza je neoblomný, a tak u cukrárny ani v restauraci v Měchenicích nezastavujeme. Zkoušíme to v Davli, kde jsou ale všechna mola soukromá. Přístup k nim je zadrátovaný velkou bránou.

Nakonec se domlouváme s místními, že nás u sebe nechají na patnáct minut přistát. Kupujeme buřty v místním vyhlášeném řeznictví a pokračujeme dál proti proudu.

Na kolik nás to vyšlo?

  • Za pronájem člunu na čtyři dny i s benzinem platil každý z čtyřčlenné posádky 2 500 korun.
  • Komory a přehrady jsou zdarma.
  • Když nechcete parkovat nadivoko, za místo u mola zaplatíte několik set korun. V loděnicích měli plno, rezervace i dlouho dopředu.

Další zastávkou jsou Štěchovice, kde si připadáme děsně malí. Vplouváme vraty vysokými 24 metrů. Šero, chlad, ale světlo je kdesi nad námi. Zdoláváme rozdíl hladiny dvacet metrů, což je unikátní. Pod námi divoce probublává voda. Jako bychom si dávali žlutozelenou perličkovou lázeň. Doslova valíme oči a čekáme, odkud se vyvalí lochneska. Přidržujeme se lanem na plováku, který jede současně s hladinou vzhůru. Stěny jsou slizké a čůrky vody ze stěn nás občas pokropí. Pro některé je to nejkrásnější přehrada na Vltavě, v nás budí respekt a pokoru.

Jedeme za traktorem

Ocitáme se mezi vysokými kopci, oblasti, které se říkávalo Svatojánské proudy. Voda je tu chladnější a její tok obkružuje skály. Okolo nás je panenská příroda. Občas vysoko mezi stromy zahlédneme chatičky a malé domky na samotě. Za poslední zatáčkou na nás vykukuje poslední přehrada, kterou chceme dnes stihnout – Slapy.

Znovu se vrháme k telefonu a voláme zdejšímu převozníkovi, který má po slavnějším kolegovi z bájné říše mrtvých přezdívku Charon. „A jak velkou loď máte?“ ověřuje si, jestli se vejdeme na vozík. Asi za čtvrt hodiny vidíme přijíždět traktor s vozíkem. Otočí se a vozík pomalu zajíždí pod hladinu.

Hlídáme boky, Honza pomalu směřuje člun do sevření jeho ramen a druhý Honza přidržuje špičku. Po vyjetí vozíku z vody ji pak přivazuje na vazáku. Není dovolené jet na člunu, když se převáží na suchu. Chlapci pochodují celou štreku, my holky jsme Charona uprosily, aby nás svezl.

Pod Slapskou přehradou končí většina větších lodí i parníky, protože plavební komora či jiné zařízení pro zdolání přehrady chybí. Za přehradou se ocitáme v úplně jiném světě: pláže, hausbóty, spousty lodí... na Slapech to žije!

Hledáme místo, kde přenocovat. Nejen že se nemůžeme shodnout, ale v kempech nás ani nenechají rozdělat stan a všichni se na lodi nevyspíme. Za jednu noc u mola po nás chtějí 600 korun. Naštěstí se nám podařilo najít zapadlejší zátoku.

Vytahujeme loď na písečnou pláž a prohlížíme si maringotky. Jako z nějakého starého trempského filmu! Okolo pobíhají děti a dospělí posedávají u maringotky pod lesem, u které je malé bistro s jednoduchým menu: pivo desítka a dvanáctka, utopenec, hermelín a zmrzlina. Ráno tu prodávají i rohlíky a koblihy.

Večer na pláži jsme si udělali malý oheň, opekli buřty a večer pak usnuli při pozorování hvězdné oblohy.

Divoké pláže Orlíku

Druhý den si užíváme Slapské přehrady, kde jsou okolo různá bistra, restaurace, ale i soukromé zahrádky a vodní skluzavky. Na Slapech je to trochu ošemetné, protože jako malá motorová loď dáváme přednost větším plavidlům, ale i plachetnicím. Opatrně se vyhýbáme lidem na šlapadlech a dokonce i plavcům.

Jak je to s nocováním?

Určitě je dobré si vytipovat nějaká místa a poradit se. Plavební správa v povodí vyznačila několik míst, kde se lodě mohou zdarma vyvázat. Bohužel nejčastěji u křovinatých břehů nebo vedle skalisek, což není úplně ideální, když chcete vyběhnout z lodi ven. Posádky plně vybavených lodí či plachetnic s hlubokým kýlem budou pravděpodobně spokojené, ale my jsme si připadali dost odříznutí, jako by se tu s malými čluny nepočítalo.

Na Živohošti zastavujeme u benzinky, která je přímo u břehu. Na naší trase je bohužel jen jedna v Holešovicích a druhá až na Slapech. Benzin a nafta jsou tu sice dražší, ale aspoň se nemusíme nikam caprtat s malým kanystrem.

Další zastávkou je Kamýk nad Vltavou. Jsme už sehraní. Jeho břehy jsou pro změnu opuštěnější. Člověku je trochu teskno, ale není se čemu divit. Z Orlické přehrady sem teče spodní studená voda, a její teplota tak zřídkakdy dosahuje 18 °C. Navíc je minimálně okysličená, takže se tu moc nedaří ani rybám.

Po pár zákrutách Vltavy se ocitáme pod Orlíkem, stále nedodělanou přehradou. Chybí jí výtah pro větší plavidla. Funguje tu jen takový malý pro lodě do 3,5 tuny. Sledujeme, jak k nám pomalu klesá z úctyhodné výšky.

Vplouváme s člunem do postroje a podle rad obsluhy jej pevně přivazujeme. Poslední kontrola a výtah připomínající horskou dráhu, kde jsou bezpečnostní pásy jen pro člun, se dává do pohybu. My stojíme po straně a snažíme se nedívat dolů. Hráz je 450 metrů dlouhá a ode dna vysoká až 90 metrů. Když jsme se překulili přes hráz, viditelně se všem ulevilo.

Vyplouváme opět na širokou hladinu plnou plachetnic a plachetniček. Jsme jako v ráji, stačí si jen vybrat, na které pláži zakotvit. Je jich tu více opuštěných než na Slapech, kde je hodně soukromých pozemků. Navíc voda poklesla minulý rok o tolik metrů, že vzniklo pod lesy mnoho dalších divokých pláží. Nádhera.



  • tisknout
  • sdílet
  • máte tip?


Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.