Eva Konvičková se děsí toho, že se postupující parkovací zóny jednoho dne objeví na Vyšehradě. Tam totiž vozí svého sedmiletého syna do školy a kvůli jeho handicapu u ní nutně potřebuje zaparkovat co nejblíže. Takřka všude jinde jí ale barevné čáry působí obtíže už dnes. „Pokud vysloveně nemusíme, tak tam, kde zóny jsou, vůbec nejezdíme,“ říká.
Způsob, jakým o zónách placeného stání mluví, dobře ukazuje, jaký vztah k nim má většina handicapovaných lidí v Praze. Právě jim totiž, na rozdíl od rezidentů, barvami olemované ulice život ani trochu neulehčily. Naopak, výrazně ho ztížily.
Zdravý Pražan přišel kvůli zónám o možnost jednoduše zaparkovat v jiných městských částech než v té, kde bydlí. S přimhouřením oka to pro něj ale znamená jen menší pohodlí. Pro lidi s handicapem je však doprava autem často tou jedinou, která vůbec přichází v úvahu. A ač mají v místě bydliště nezřídka vlastní vyhrazené místo, barevné čáry jim brání v návštěvě téměř jakéhokoliv jiného místa.
„Parkovací zóny začaly naprosto zásadním způsobem omezovat osoby se zdravotním postižením jak ve výkonu povolání, v dostupnosti zdravotní péče, tak i v udržování sociálních vztahů,“ říká Dagmar Lanzová z Národní rady osob se zdravotním postižením ČR. Jen obtížně si mohou dojet k lékaři, do divadla nebo třeba za přáteli.
Míst pro postižené je nedostatek
To by měla částečně řešit označená parkovací stání pro osoby s těžkým zdravotním postižením, kterých má být podle zákona na každém parkovišti určitý počet v závislosti na jeho velikosti.
Zjednodušeně se dá říct, že by místa pro handicapované měla zabírat minimálně dvě procenta všech vyznačených parkovacích ploch. Spíše však ještě o dost více. Problém ale je, že hlavní město v současnosti neví, jestli tento požadavek splňuje, či nikoliv. Obzvláště poté, co v městských částech nechalo nakreslit zóny.
Odpověď na tuto otázku má přinést podrobný soupis míst pro postižené osoby, který teď úředníci připravují. Předběžná čísla, která představili v úterý na výboru pro dopravu, však naznačují, že je situace v Praze tristní.
Místo zmiňovaných dvou procent se totiž podle nich v Praze 2, 3 a 7 podíl míst pro postižené pohybuje jen kolem jednoho procenta. Například v Praze 7 je v zónách z 9 326 míst pro držitele průkazu ZTP vyhrazených pouze 94 stání. Na předepsaný počet nedosahuje ani Praha 8 s 1,49 procenta. Zbylé městské části, kde mají zóny, překračují dvouprocentní hranici jen těsně.
„Mám podezření, že k tomu došlo v roce 2007 a 2008, kdy se u nás začaly zóny zřizovat. V rámci snahy zajistit co nejvíce míst pro rezidenty se zóny možná namalovaly ve větším rozsahu, než měly být,“ říká místostarosta Prahy 7 Ondřej Mirovský (zelení). I jeho předběžné údaje překvapily a prý už s úředníky Prahy 7 vymýšlí, jak situaci řešit.
Lanzová ale upozorňuje, že ještě důležitější než počet míst je jejich umístění. Některé lokality jsou pro postižené logicky důležitější než jiné. To potvrzuje i Konvičková.
„Jezdíme třeba na Olšanskou polikliniku, kde jsou dvě nebo tři vyhrazená místa. Jsou ale téměř neustále obsazená a ostatní tam nemají šanci zastavit,“ říká. Problémem je podle Lanzové i to, že ani stávající místa často nesplňují zákonné požadavky. Pro ověření této skutečnosti nemusí přitom úředníci chodit daleko.
„Na Mariánském náměstí je před magistrátem jedno parkovací místo pro osobu těžce pohybově postiženou a nemá požadovanou šířku, délku, ani bezbariérový přístup na chodník,“ říká. Nejde podle ní v Praze o žádnou výjimku.
Praha zkusí štěstí ve Sněmovně
Rozšíření počtu parkovacích míst a jejich úprav se snad handicapovaní dočkají po dokončení pasportizace. Zatím však politici zvažují i další způsob, jak lidem s postižením parkování ulehčit. Výbor se jednohlasně shodl, že by měli mít možnost v zónách parkovat zdarma.
Otázkou ale zůstává, jak to provést. Magistrát si nechal zpracovat analýzu, ze které vyplynulo, že úplně jednoduché řešení neexistuje. Zdaleka nejsnazší by totiž bylo určit, že držitelé průkazů ZTP mohou v zónách parkovat bezplatně, a vydat jim dlouhodobá oprávnění. Takové zvýhodnění ale neumožňuje zákon o pozemních komunikacích. Výbor proto úředníkům uložil přípravu legislativní úpravy, se kterou se jej Praha pokusí ve Sněmovně změnit.
Souběžně však magistrát pracuje i na vlastním řešení. Co totiž zákon Praze naopak umožňuje, je upravovat podmínky krátkodobého parkování. Výbor tak úředníky souběžně pověřil i tím, aby vypracovaly návrh změny pražské legislativy. Ta by handicapovaným umožnila parkovat v zónách po celém městě zdarma, ale trochu krkolomněji.
Při každém parkování by si totiž museli pomocí mobilní aplikace či automatu „zakoupit“ oprávnění na 24 hodin. Získali by jej ale bezplatně. „Návrh má být připraven do dubnového zasedání výboru a pak by měl projít radou nebo zastupitelstvem, podle toho, co přesně bude potřeba změnit,“ říká Matěj Stropnický (zelení), předseda výboru.
Magistrátu ve snaze zavést bezplatné parkování paradoxně přináší problémy i použití moderních technologií. V nových zónách v Praze 5, 6 a 8 kontroluje řidiče speciální kamerové vozidlo, které na rozdíl od strážníků nedokáže brát ohledy na parkovací průkaz handicapovaných za oknem.
Nelze proto jen jednoduše vyjmout handicapované z působnosti právního předpisu, kterým jsou zóny vymezeny. Kamerové vozidlo by totiž jejich auto stejně nedokázalo odlišit od neplatičů parkovného. Na systém nových zón mají navíc v tomto a příštím roce přejít i ostatní městské části.
Slídící auto nemá soucit
S tím se pojí i další způsob, jak zóny život handicapovaným znepříjemňují. Nejrůznější pracovníci, kteří za nimi jezdí do bytů, musí totiž nově platit parkovné, a to se podle Lanzové promítá do cen jejich služeb, ať už jde o kadeřnice či rozvozy obědů.
„Ve starých zónách mohli počítat s tím, že jejich auta na blikačkách policisté tolerují, když ale dnes přijede čmuchací auto, dostanou pokutu,“ říká.
