Vedoucí mělnické policie Ivan Žučenko o vás řekl, že by si přál mít samé takové policisty, jako jste vy. Přál byste si, aby vás byl plný sbor?
To by nebylo nejlepší. Kdybychom byli všichni stejní, tak bychom se asi nesnesli. Navíc, každý z kolegů by se v takových situacích zachoval stejně. Nejsem superpolicista.
Policistou jste necelých sedm let. Co vás k této profesi přitáhlo?
Musím s trochou nadsázky říci, že asi seriály. Když jsem byl malý, tak se mi líbili ti drsní chlapíci, kteří dělali policisty. Asi to nebyl úplně ten hlavní důvod, ale tak nějak jsem k tomu inklinoval.
Poprvé jste byl za záchranu lidského života oceněn před dvěma lety.
Z rukou policejního prezidenta jste tehdy dostal medaili Za statečnost. Co tomu předcházelo?
Dostali jsme tip na pána, který asi chce spáchat sebevraždu. Volala jeho partnerka s tím, že by mohl být na statku v Obříství. Vyjeli jsme tam. Byl to opravdu velký statek, který jsme museli celý prohledat. Nakonec jsme ho našli. Stál v patře na betonovém kvádru a kolem krku měl ocelové lanko. Byl k němu velmi špatný přístup, tak špatný, že jsem se tam propadl starými ztrouchnivělými schody. Bylo to takové divočejší. Měl vypitou lahev alkoholu a nechtěl moc komunikovat. Nenápadně jsme se přibližovali, a když už jsme byli blízko, tak jsem k němu skočil. S kolegou jsme ho podepřeli a sundal jsem mu smyčku z krku. Zasahovali jsme tam celkem tři a všichni jsme se o jeho záchranu zasloužili.
Sebevraždy v kraji a v České republicePodle policejních statistik je nejčastější metodou provedení sebevraždy oběšení, udušení či uškrcení. Jen v loňském roce bylo v České republice spácháno 1 579 sebevražd, z toho nejvíce ve Středočeském kraji (221), který v tomto počtu předčil i hlavní město Prahu, jež vloni zaznamenalo 204 sebevražd. Výrazný nárůst úmrtí v období vánočních svátků policisté neregistrují. „Nelze říci, že by v počtu dokonaných sebevražd nějak výrazně vynikal prosinec a vánoční doba. Za celý loňský prosinec bylo v kraji dokonáno deset sebevražd. Letos to byly za prosinec v kraji čtyři,“ uvedl středočeský policejní mluvčí Jakub Vinčálek. |
Letos v listopadu jste pomohl zachránit druhého sebevraha. Opět to byl muž s oprátkou na krku. Chtěl skočit z mostu do Labe u loděnice v Lobkovicích. Bylo to podruhé v něčem snazší?
Hlavně to mohlo proběhnout lépe. Ten muž nakonec do řeky skočil a já k němu musel běžet a tahat ho z vody. Naštěstí dopadl na takovém místě, že jsem nemusel plavat, ale dostal jsem se tam přes betonový pilíř. Oprátku mu ještě předtím stihla ze zábradlí odvázat paní, která nás na něj upozornila.
Co jste v takové situaci prožíval? Byl jste pod velkým tlakem?
Určitě. Hlavně jsem musel promýšlet, co říci, a zároveň si ujasnit, co udělat, když opravdu skočí. Jestli ho zkusit chytit, kudy je nejlepší přístup do vody, jak daleko ho může odnést proud a tak podobně. Takových otázek jsem měl v tu chvíli v hlavě hrozně moc. Zkoušel jsem se k němu i natáhnout, byl ale tak daleko, že kdybych ho chytil a on skočil, tak by mě vzal s sebou. To by nás tam pak mohli zachraňovat oba a ničemu by to nepomohlo.
Zažíváte během své služby hodně takových zásahů spojených se stresem a adrenalinem?
Docela dost. Člověk tomu nesmí moc podléhat. Někteří problematičtí lidé se k nám stále vracejí a i ve vztahu k nim tam adrenalin určitě je. Tihle lidé bývají opilí, pod vlivem drog nebo jsou agresivní. Když někam přijedete a chlap tam mlátí ženskou, tak vám adrenalin určitě stoupne. Musíte se s tím vypořádat a fungovat jako policista. Do té situace nesmíte moc zapojovat svou osobnost, která by to tomu chlapovi třeba chtěla oplatit dvojnásob. To ale nemohu, musím postupovat podle zákona. Takhle se ovládat někdy bývá těžké.
Musel jste někdy použít zbraň?
Naštěstí ne a doufám, že k tomu nikdy nebude muset dojít. Zatím jsem si vystačil s donucovacími prostředky.
Někdo si jako stresovou situaci představí přestřelku, tak jak to všichni známe z televize. Jaké situace jsou například hodně stresové, aniž by to do nich veřejnost řekla?
V poslední době dost řešíme rozvody, takové ty s ošklivým průběhem, kde se manželé tahají o děti. Tyhle rodinné spory, kde jsou děti v podstatě rukojmími, jsou hodně nepříjemné a stresující.
Jsou i z vaší zkušenosti Vánoce svátky klidu a míru? Je to ta doba, kdy si policisté říkají „to bude ve službě klid“?
Říkáme si „kéž by byl klid“, ale sami tomu moc nevěříme. Vždycky se něco děje. Dní, kdy se nic neděje, je v roce poměrně málo. Vánoce jsou bohužel dost spojené i s alkoholem a osamělí lidé se v něm někdy utápějí a pak dělají věci, které musíme řešit. Vánoce pro nás určitě nejsou doba, kdy si na služebně s kolegy sedneme a celý den jíme cukroví a popíjíme čaj. Naopak, před Vánocemi máme nejvíc práce. Přibývá krádeží a někteří chytřejší zloději využívají toho, že jsou dárky schované ve sklepích.
Záchrana sebevrahů a vloupačky asi nejsou zrovna to, co byste chtěl zažívat každý den, jaké momenty máte na vaší práci naopak rád?
Hezkých momentů moc není, přece jen jsme represivní složka. Občas se stane, že přijde někdo a poděkuje za pomoc. Takové chvíle jsou určitě fajn. Hezký byl například také případ z loňských Vánoc. Na ulici jsme zastavili nám známého narkomana. Jel na novém kole a s novým batohem, ve kterém měl stavebnici a brusle. Snažil se z toho vymluvit, ale nám bylo jasné, že to ukradl. Když pak okradení zjistili, že nemají doma co dát pod stromeček, a nahlásili to na policii, tak jsme jim řekli, že na ně dárky čekají u nás na služebně. Tak to byl zrovna hezký případ.
Mimochodem, při kontaktu s uniformovaným policistou mám vždy nepříjemný pocit, cítím se provinile, i když jsem nic neudělal. Působí i na vás nějakým způsobem uniforma?
Když jsem v civilu, tak nepříjemný pocit z policejní kontroly mám také, a to i přesto, že jsem členem policejního sboru. Když vidím ve zpětném zrcátku modré majáky, tak se cítím divně. Když jsem ale v té roli policisty, tak je to pro mě rutina. Za ty roky už mám za sebou tisíce zkontrolovaných lidí a aut a už to mám dost zautomatizované.
