Čtyři tramvajové vozy tažené koňmi a ověnčené girlandami vyjely 12. května 1905 v šest hodin večer z Křižovnického náměstí, aby naposledy projely svou trasu na Malostranské náměstí a skončily ve vozovně v Košířích.
Zástupy Pražanů si nenechaly poslední jízdu koňky, jak se koněspřežné tramvaji říkalo, ujít.
Éru koněspřežné tramvaje v Praze přitom zahájil belgický podnikatel Édouard Otlet o tři desetiletí dříve - 23. září 1875.
První trasa vedla od právě budovaného Národního divadla k Invalidovně. Zpočátku dřevěné kolejnice byly v dalších letech nahrazeny železnými. První vozy dovezl Otlet ze zahraničí, ale už v roce 1876 se v ulicích Prahy objevily české tramvaje od firmy Ringhoffer.
Následující dvě desetiletí představovala koňská tramvaj nejdostupnější dopravní prostředek a obsluhovala celé centrum tehdejší Prahy.
Linky nebyly očíslované, rozlišovaly se barevným symbolem ve speciálním kruhovém reflektoru, barvou tabule s názvem konečné stanice a barvou jízdenek.
Nejstarší linku označoval prostý bílý reflektor, její pokračování za řekou bílý reflektor s červeným křížem. Kompletní síť měla šest linek a měřila necelých 19 kilometrů. Koňky jezdily v intervalu sedm minut průměrnou rychlostí osm kilometrů za hodinu.
Otletova společnost se stále častěji zaplétala do soudních sporů s městem, mimo jiné o přednostní právo na stavbu tratí. A město společnost kritizovalo za zhoršující se stav infrastruktury.
Konec se začal blížit v roce 1896, kdy František Křižík zahájil provoz své elektrické tramvaje do Libně a Vysočan.
