Hlídka městské policie na koních ve Vrchlického sadech. Právě tam podle policisté podle jejich mluvčího Jana Daňka hlídkují nejčastěji. Snímek z června 2015.

Hlídka městské policie na koních ve Vrchlického sadech. Právě tam podle policisté podle jejich mluvčího Jana Daňka hlídkují nejčastěji. Snímek z června 2015. | foto: Filip Jaroševský, Metro.cz

Pražské parky v noci? Navzdory obavám překvapí, je v nich klid

  • 17
Redaktoři MF DNES se rozhodli zjistit, zda jsou pražské parky v noci skutečně tak nebezpečné, jak se vypráví. Navzdory obavám mnohých Pražanů je tam ale klid - v Čechových sadech pijí středoškoláci víno, Riegrovými se procházejí pejskaři.

„Děti se v parku bojí,“ říká v jedné scéně z filmu Sám doma 2 zlodějíček Marv. „Z parku se občas nevrátí ani policajt,“ přitakává mu jeho parťák Harry. Oba mají sice na mysli newyorský Central Park, ale podobný rozhovor by klidně mohl nastat i v Praze.

Bezpečnostní anketa MF DNES

Ankety, která probíhala předminulý týden, se účastnilo 100 lidí, kteří vyplnili internetový dotazník, nebo se s redaktorem bavili při osobním rozhovoru. Ukázala například, že lidé vnímají vojáky v ulicích, kteří tam jsou kvůli zvýšeným bezpečnostním opatřením po útocích v Belgii, spíš vlažně a jejich přítomnost nijak zvlášť nevítají (víc jsme o tom psali zde).

Podle velké bezpečnostní ankety MF DNES totiž mají Pražané z nočních parků obavy. Mezi místy, která lidé považují za riziková, se parky objevily na předních příčkách. Proto se redakce MF DNES rozhodla zjistit, jak pražské parky v noci vypadají, jací lidé se v nich pohybují a jak často v nich lze potkat policejní hlídku.

Cestu po parcích začínáme po půl jedenácté večer kousek od náměstí Jiřího z Poděbrad v sadech Svatopluka Čecha. Většinu přítomných tam v tu chvíli tvoří pejskaři.

Uprostřed sadů potkáváme tři mladíky, kteří na lavičce popíjejí víno. Když se s nimi dáváme do řeči, zjišťujeme, že jsou to středoškoláci, které ráno čeká maturita nanečisto.

„Nočních parků se nebojíme. Někdy se v nich ale pohybují feťáci, tak chápu, že se někteří lidé nemusí cítit bezpečně,“ shrnuje své pocity jeden z trojice a dodává, že raději v noci chodí do Riegrových sadů, kam ostatně míříme i my.

„Myslím, že není proč se tady v noci bát,“ říká nám Maria Krausová, která v Riegrových sadech spolu s kamarádem venčí psa. „Občas kolem parku projede policejní hlídka, ale přijde mi, že řeší spíš to, jestli tu volně nepobíhají psi,“ dodává.

Bezdomovci: Je tu bezpečno

Podle Lubomíra Nemastila, velitele policejního oddělení Vinohrady, Riegrovy sady nijak rizikové nejsou. „Možná přetrvává nějaká fóbie z toho, že se lidem v parku může něco stát, ale z našich zkušeností tomu tak není,“ říká. Pak však dodává, že k nějakým problémům v sadech přece jen dochází, ale spíše výjimečně, a hlavně v létě.

„Obavám z míst předchází jejich pověst“

V parcích se lidé bojí třeba toho, že tam nikdo není. Jejich strach často neodpovídá reálnému nebezpečí, říká Jana Jíchová z katedry sociální geografie a regionálního rozvoje Univerzity Karlovy. Ta se věnuje zkoumání strachu lidí z míst v Praze. „Velkou roli hraje také pověst toho konkrétního místa,“ vysvětluje sociální geografka.

Proč se lidé více bojí jít v noci do parku než po ulici, i když je reálné nebezpečí třeba stejné?
Je to hodně individuální. Velkou roli může hrát to, zda se v tom parku někdo pohybuje, či ne. Pro někoho totiž může být ta prázdnota pocitově nebezpečnější, než kdyby tam chodili lidé. Lidé se mohou cítit ohroženi i tím, že pokud se jim v prázdném nočním parku něco stane, nedovolají se pomoci. Na ulici přece jen bývá větší možnost, že vás někdo uslyší. Na strach může působit i osvětlení a pak také samotné prostředí parku. Například to, jak je přehledný, jestli tam jsou zarostlá křoví a podobně.

Co ještě ovlivňuje strach lidí?
Důvodů je mnoho. Lze je rozdělit na několik skupin. První jsou různé osobní charakteristiky, které se týkají každého jednotlivce, jako je pohlaví, věk, zkušenosti nebo zdraví. Do toho se pak prolíná prostředí, ve kterém se lidé pohybují. Tedy to, jak ta místa vypadají, zda tam jsou jiní lidé a jací. Dalším faktorem, který strach ovlivňuje, je pověst místa, co se o něm říká. Často totiž platí, že realita nekoresponduje s tím, jak se lidé daného místa bojí. To způsobuje právě pověst místa, různé historky nebo skutečnosti, které už třeba nemusí platit.

Co naopak v lidech vzbuzuje bezpečí? Mohou to být v případě parků policejní hlídky?
I to je velmi individuální. Ale policie pocit bezpečí určitě vzbuzovat může. Při jednom z výzkumů jsme pracovali s dětmi a zjišťovali jsme, co v nich vzbuzuje pocit bezpečí. Policie se tam objevovala poměrně často. I dospělí lidé často říkají, že by ocenili, kdyby byli policisté více vidět. Záleží ale i na tom, jak dané místo známe. K místu, kde se pohybujeme denně, máme jiný vztah.

Pro Prahu jste před pár lety vytvořili mapu strachu. Jak strach lidí z míst vlastně měříte?
Používáme dotazníková šetření, což je taková nejjednodušší varianta. Daleko lepší výsledky poskytují různé hloubkové rozhovory doplněné třeba mentálními mapami, kde lidé zakreslují místa, ve kterých se necítí bezpečně. Dá se ale použít i porovnávání fotografií.

Je možné takovou mapu strachu využít k rozvoji města?
Ano. V zahraničí mapy strachu slouží jako podklady pro úpravy města a jeho fyzického prostředí.

Jana Jíchová z katedry sociální geografie a regionálního rozvoje Univerzity Karlovy.

Pražští policisté podle mluvčího Jana Daňka hlídkují nejčastěji ve Vrchlického sadech před hlavním nádražím. „Setkáváme se tam s největším výskytem sociálně patologických jevů, nedá se ale říct, že by šlo o nebezpečný park,“ říká Daněk. Právě Vrchlického sady, někdy také přezdívané Sherwood, mají mezi pražskými parky asi nejhorší pověst. Proto se tam okolo půlnoci vydáváme.

Na první pohled působí sady před halou hlavního nádraží o poznání živěji než předchozí parky. Zároveň v nich narážíme na mnohem podivnější osoby. Zanedlouho se k nám přidává dvojice mužů. První z nich je evidentně bez domova a ten druhý, který se představil jako Marian, o sobě prozrazuje, že je bez peněz a do parku chodí proto, že je mu mezi podobně znevýhodněnými lidmi dobře.

„Tenhle park je naprosto bezpečnej. Tady se nikdo nemá čeho bát,“ ujišťuje nás a odvolává se při tom na policejní hlídky. Jedna skutečně za pár minut projíždí podél nádražní haly.

„Lidi se tady bojí jenom proto, že tomu parku dal někdo takovou nálepku,“ uzavírá Marian. V tu chvíli za námi přichází žena ve středním věku a ptá se, jestli nevíme, kdo poblíž prodává pervitin. Před hlavní nádraží jsme se v průběhu noci vrátili ještě jednou. Ke třetí hodině ranní však už Sherwood zeje prázdnotou.

Kromě spícího bezdomovce tam nikoho nepotkáváme. Ani policejní hlídku, ani Mariana. Mezitím se přesouváme přes Václavské náměstí, které je v noci kvůli osobám nabízejícím dámskou společnost pocitově mnohem nepříjemnější než většina parků, na Karlovo náměstí. I tam se podle policistů v parku často zdržují „závadové osoby“.

„Díky různým úpravám parku je ale místo teď přehlednější a situace se lepší. I tak je však prevence nutná, a proto posíláme na Karlovo náměstí v noci hlídky častěji,“ říká zástupce velitele policejního oddělení Nové Město nadporučík Jiřička. My tentokrát na žádnou hlídku nenarážíme.

Během noci jsme prošli ještě park Folimanka, Havlíčkovy sady a Bezručovy sady. Kromě policejní patroly ve Folimance a dvou spících bezdomovců v Bezručových sadech však byla tato místa úplně prázdná a klidná.

Až by se chtělo říci, že ten, kdo nemůže v noci spát, měl by se vydat rozjímat do parku. Je ale třeba dodat, že s příchodem teplejších měsíců se v noci do parků vydává přebývat více podivných lidí, jak ostatně potvrzují i policisté.

,