Píše se rok 1940. V pražských ulicích jsou němečtí vojáci a mládež v bílých podkolenkách, veškeré nápisy jsou primárně v německém jazyce a nový český film Kristián s Oldřichem Novým má německé titulky. Řidiči už rok musí jezdit vpravo a hospodyně nakupují za potravinové lístky.
Když okupanti 9. července zatkli primátora Otakara Klapku kvůli jeho spolupráci s československým odbojem, na jeho místo přichází jeden z nejstarších primátorů v historii Prahy vůbec, tehdy pětašedesátiletý právník Alois Říha. Ten by 21. července oslavil své 140. narozeniny.
Osmadvacátý pražský primátor, který vedl Prahu až do května 1945, byl spíše spolehlivým kariérním úředníkem než politikem.
„Za Rakouska-Uherska a za války pracoval na Českém místodržitelství (tehdejší nejvyšší orgán státní správy, pozn. red.). Později pak u zemského úřadu,“ popisuje historik Jiří Padevět.
JUDr. Alois Říha
|
Kromě Říhových úřednických zkušeností se Němcům hodilo i to, že je politicky naprosto neangažovaný. Z jeho jmenování však nebyli nadšení nacisté na magistrátu v čele s náměstkem primátora Josefem Pfitznerem. Ti chtěli do čela metropole Němce.
„Pfitzner viděl Prahu jako staré německé město, a i proto velmi tvrdě prosazoval germanizaci,“ vysvětluje Padevět. Byl to však právě Pfitzner, kdo radnici za protektorátu fakticky vedl.
Alois Říha, jehož funkce tehdy oficiálně zněla „komisařský vedoucí pro výkon primátorských záležitostí“ byl spíše dosazená figurka.
„Jeho skutečný vliv na řízení hlavního města byl téměř nulový. Veškeré rozhodovací pravomoci si po zatčení Klapky přisvojil Pfitzner,“ přibližuje ředitel Archivu hlavního města Prahy Václav Ledvinka a dodává, že tento náměstek obou primátorů mimo jiné prosadil přejmenování pražských ulic podle německých představ, a to přes Klapkův odpor.
Kromě toho také na radnici dosadil řadu referentů z řad pražských Němců a sám obsadil i úřední byt primátora v budově Městské knihovny.
Německá Plánovací komise pro město Prahu a okolí, která nahradila českou Státní regulační komisi, pak začala připravovat plány na germanizaci města.
Tehdy se primátor Říha zasadil o to, aby na magistrátu zůstala čeština jako úřední jazyk.
„Podařilo se mu odvrátit to, aby se na radnici mluvilo jen německy, aby jednací jazyk byla němčina, což chtěl Pfitzner. Proto taky chtěli Říhu v roce 1942 odvolat,“ tvrdí Padevět a dodává, že to tehdy Němci pravděpodobně neudělali kvůli případnému nesouhlasu Pražanů.
Poněmčení se nepodařilo
Na druhou stranu se Říha účastnil mnohých aktivistických akcí i protektorátního života.
„To z něj ovšem ještě nedělá kolaboranta. Na akce chodil jako primátor města. Sám aktivista nikdy nebyl,“ míní Padevět. Říha se podle něj zasadil především o to, že pražský magistrát v době německé okupace fungoval v rámci možností tak, aby Pražanům a Čechům dramaticky neškodil. „Že by ale vykonal nějaký hrdinský čin, to ne,“ uzavírá Padevět.
Poněmčení Prahy se nepodařilo. Po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha měla okupační moc sílu jen na systematický teror proti odbojářům a odpůrcům nacismu. Převážně český a protifašistický ráz tak metropoli zůstal.
Koncem války, přesně 5. května roku 1945, předal sám Alois Říha správu města revolučnímu Národnímu výboru a komunistickému primátorovi Václavu Vackovi. Necelé dva měsíce nato Říha zemřel. Tím se pravděpodobně vyhnul retribučnímu soudu za kolaboraci.
