Je to příběh, který jako by k bohaté historii Prahy zcela přirozeně patřil. Utvářel ji a dělal tajuplnější, zajímavější, mystičtější. Je to příběh o tom, jak se znovu rodí barokní mariánský sloup, který kdysi stával na Staroměstském náměstí a za dramatických okolností ho v roce 1918 strhl dav.
A co je na tom všem tak úžasného? Třeba to, že sochař Petr Váňa ho se svými pěti kamarády kameníky po čtrnáct let vysekává z pískovce zadarmo. Ale i to, že bude sestaven z kamenů přivezených z Indie či Itálie a jako dar předán Praze. Ostatně význam slova dar je s opětovným vznikem sloupu neodmyslitelně spjat.
"Lidé ze společnosti pro jeho obnovu mě před lety oslovili, abych zjistil, jak kopii udělat," vypráví sochař Váňa. Až později si uvědomil, že jde vlastně o nabídku sochařské dílo vytvořit. Souhlasil.
Nejtěžší bylo sehnat kámen na dřík
"Po roce práce nám bylo jasné, že jsme se stali součástí krásného příběhu obnovy něčeho tak symbolického, jako mariánský sloup je," vysvětluje Váňa. Pak už to nebyla běžná zakázka. "Kdybychom to brali jako kšeft, ponížili bychom námahu všech lidí, kteří o návrat barokní památky usilovali," tvrdí.
Jak vzniká kopie mariánského sloupu z roku 1650 se podívejte ZDE |
Nejsložitější prý bylo sehnat materiál pro nejdelší kus sloupu - dřík. Záhy totiž sochaři zjistili, že v českých lomech takový kámen není. "Na veletrhu v Norimberku jsme se dozvěděli, že ho lze vylomit v Indii. Měl dvacet tun, po osekání osm," říká sochař ze středočeského Karlíku.
Cestu do Asie měl zaplatit sponzor, ale to se nepovedlo. Kameníci si proto vše museli zaplatit ze svého. Nakonec obrovský kámen přivezli lodí přes Hamburk do Mělníka, kde z něj v přístavu vysekali sloup. "Mnohdy se zdálo, že se to už nepodaří, ale vždy se našel někdo, kdo pomohl a posunul to dál. To byl tak silný kus života, že jsme myšlence začali skutečně věřit a přestali jsme se bát tehdy velmi vzdáleného konce," podotýká Váňa.
Prodal dům, aby mohl sloup stát
Dokonce musel kvůli tomu prodat domek, který manželka zdědila. "Jsem jí nesmírně vděčný, že mě pochopila. Když totiž člověk dělá dlouhou dobu na nějaké soše a věří, že to má smysl, je dobré do toho dát všechno," vysvětluje. V jeho huti mu společně s ostatními kameníky neplacená fyzická práce na mariánském sloupu zabrala za rok vždy minimálně měsíc, někdy i víc. Čtrnáct let.
Do tohoto příběhu pak přesně zapadá i role italského městečka Vitorchiana. To totiž darovalo kámen pro patku sloupu. "Bydleli jsme v domečku v areálu místního kláštera. Jeptišky nám nosily jídlo, zatímco jsme pracovali v lomu. Byl to skutečně silný zážitek," vzpomíná Váňa.
Dnes je kopie památky od barokního sochaře Jana Jiřího Bendla téměř hotova. Ještě je potřeba získat 24 kamenných kvádrů, na kterých sloup bude stát. Proto Váňa a jeho přátelé vyzývají česká města, kde podobnou památku mají, aby Praze tyto kameny věnovala. Jeden vyjde asi na 30 tisíc korun. Za odměnu pak názvy měst sochaři vyryjí do dlažby.
"Moc nám to pomůže. Jsme schopni dělat zadarmo, ale peníze na kámen už nemáme," apeluje Váňa.
A co bylo za roky práce umělecky nejtěžší? "Vysekat tvář Panny Marie. Lidé ji znají jako symbol lapidária, kde je originál uložen. Každý sek je znát a jednou ránou můžete vše zkazit," poznamenává umělec.
