Při své nedávné expedici do Mongolska zde se svou skupinou dokonce jako první Češi a možná první lidé vůbec přešli zamrzlé jezero Chövsgöl. Výpravy v minus třiceti popisuje jako dovolenou.
„Při výpravách do polárních krajů příroda měří všem stejně, chyby se neodpouštějí a někdy mohou být i fatální,“ řekl deníku Metro polárník Sůra.
Při svých cestách se specializujete na polární kraje či oblast Sibiře. Proč zrovna tyto lokality?
Miluji „ledová království“ a tu téměř ryzí přírodu. Před lety jsem tomu doslova propadl. Polární výpravy mě zajímaly již od dětství a po vzoru mých hrdinů z knížek jsem se tam prostě jednou vypravil a můj osud po řadu dalších let byl zpečetěn. Ty ledové kraje mají spousty výhod. V první řadě tam nehrozí žádné nemoci po kousnutí nebo píchnutí nějakým hmyzem. Dále tam máte téměř sterilní prostředí, tím pádem není problém s pitnou vodou.
Co jiná nebezpečí?
Těch nebezpečí tam je celkem málo a všechna je znáte. Mráz, trhlina, lední medvěd, na Sibiři případně vlci. Pokud máte dost zkušeností, tak jim umíte čelit. Jak s oblibou říkám, prožívám tam návraty ke kořenům. To máme v hlavě asi zakódováno z pravěku všichni.
Co si vezete s sebou?
Jen základní potřeby k přežití. Je to v podstatě jídlo a teplo. V saních toho moc nemáme, opravdu jen to nejnutnější, v kostce se to dá vyjmenovat: jídlo, stan, spacák, vařič, ešus, lékárnu, dobrý nůž, buzolu, GPS a satelitní telefon. Dokážeme s tím přežívat v někdy opravdu drsných podmínkách. Ta příroda měří všem stejně, je férová, nemůžete se tam na nic vymlouvat. Dokonale si tam vyčistíte hlavu od civilizace.
Jako první Češi jste přešli zamrzlé jezero v Mongolsku. Jaký je to pocit?Můj letitý polárnický parťák Petr Horký přišel jednoho dne s nápadem, že na severu Mongolska je veliké jezero (čtrnácté na světě co do velikosti), které v zimě zamrzá, je tam krásná příroda, že by stálo za to se tam vypravit. Povídám mu: Člověče Petře, polární výprava do Mongolska, nespletl ses? Odvětil tenkrát s úsměvem - zaručuji ti pro polárníky důstojné mrazy alespoň minus třicet stupňů a více. Nelhal. To rozhodlo, půl roku nato jsme vyrazili a letos koncem února jsme opravdu stanuli na břehu nádherného mongolského jezera Chövsgöl. Víte, my tam jeli téměř na dovolenou. Oba si užíváme už jenom to, že táhneme saně pustinou a vstřebáváme ta krásná místa - s tím jsme tam vlastně odletěli.
Jak na vás koukali místní?
Ve vesnici se strhl poprask. Koukali jak na zjevení. Oni tam polárníka, co si vše táhne sám v saních, ještě asi nikdy neviděli. A když jsme ještě řekli, že jsme přišli ze severního břehu přes celé jezero, tak už na nás koukali opravdu divně, ale přátelsky. Zavezli nás za místním gubernátorem, ten nás ubytoval u sebe v jurtě a večer u večeře s přáteli nám řekli, že to ještě nikdy nikdo nepřešel.
Jak probíhá příprava na vaše výpravy?
Dnes už to není tak náročné, spousta věcí je téměř rutina. Otužuji se celoročně a snažím se udržovat v přijatelné kondici. Občas běhám třeba se zapřaženými pneumatikami v okolí svého bydliště po polích a lese. Místní už si za ta léta zvykli a nediví se, naopak se ptají, kam se zase chystám.
