Točili jsme 400 plen, vzpomíná matka prvních československých čtyřčat

  • 23
Už v neděli se mají Alexandře Kiňové z Milovic narodit první česká paterčata. Podobná událost už se přitom v kraji stala. V říjnu 1959 v přišla v kutnohorské porodnici na svět první československá čtyřčata ze Zbraslavic. Jejich matce Marii Hourové je dnes 81 let.

Když porovnáme péči o děti dnes a před padesáti lety, v čem to bude mít máma paterčat lehčí?
Minimálně v tom, že bude mít jednorázové pleny. I když to bude dražší. My jsme v té době nic podobného neměli, takže jsem každý den prala a sušila stovku plen. Celkem jich bylo koupeno 400 a pořád byly v permanenci. A když pršelo jako teď a prádlo neschlo, sušili jsme, kde se dalo. Vždycky jsme museli mít minimálně osm suchých plen, aby bylo možné děti přebalit. A když jsem v našem prvním bydlení objevila půdu, bylo to sice skvělé, ale znamenalo to, že jsem na ni musela přes střechu verandy. V létě, ale i v zimě, kdy to klouzalo. Takže to jsem pak měla v jedné ruce lopatku s uhlím, v té druhé kyblík s plenami, a tak jsem cestovala po střeše. Tohle už stávající maminka řešit nebude.

Jak to bylo s krmením dětí? Dneska existuje celá řada výživ, vy jste musela spoléhat jen na vlastní mateřské mléko?
Mateřské mléko děti měly prvních 14 dní, ale nekojila jsem je. Každý druhý den mi z kutnohorské nemocnice vozili dva litry mateřského mléka, které zase tahle nemocnice získávala z pražské mléčné banky. Pak už jsme přešli na umělou výživu - tedy na Sunar, který už existoval. A ten děti dostávaly v lahvičkách.

Kde se pro čtyřčata v té době sháněl kočárek? A jak se s ním jezdilo?
Kočárek nám vyrobili na míru v Mělníku. Kochal se jím tehdy i pan primář z nemocnice, který mi nadšeně líčil, že to má i brzdu. V běžném provozu na silnici tady ve Zbraslavicích jsem ale několikrát dokonce zastavila provoz. Vždyť on ten kočárek měl rozchod jako Spartak, takže když mě náhodou chtělo předjet auto ve chvíli, kdy něco jelo v protisměru, muselo prostě počkat. A i váha byla úctyhodná, jen prázdný kočár vážil 35 kilo, takže s dětmi a vším dalším jsme tady po kopcích tlačili i pětasedmdesát kilo.

Dneska se hodně řeší i to, že výchova dítěte stojí poměrně hodně peněz? Jak se v tomhle ohledu pečovalo o velkou rodinu deset let po válce?
My jsme už tenkrát řadu věcí dostali. Kromě vyrobeného kočárku nám třeba Kara dodala fusaky, zmíněný Sunar dostávaly děti až do dvou let taky darem, postýlky, pleny i pračku jsem koupila z příspěvku od státu. Později nám pomáhalo i to, že jsme měli vlastní zahrádku, kde se dalo leccos vypěstovat. Že bychom si vyskakovali, to určitě ne, ale zvládnout se to dalo. A děti jsme vypravili třeba i na letní tábor.