Pětatřicetiletý Ondřej K. je po úrazu, při kterém si rozsekl nervy v dlani. Skončil na nemocenské a jeho lékař mu předepsal akutní rehabilitace, nejlépe třikrát týdně. Když však Ondřej začal obcházet rehabilitační centra, všude dostal odpověď: „Přijďte za tři týdny, dřív nemáme místo. A třikrát týdně? Zapomeňte.“
Ondřejův příběh není v Praze ojedinělý. Podle oslovených pracovníků rehabilitačních center je velmi obtížné sehnat potřebnou péči, především v nemocnicích a v případě, že má terapii platit pojišťovna. „Samozřejmě je to problém. Státní zařízení jsou přehlcená. Pokud nám navýší počty fyzioterapeutů a lékařů, půjde to, ale jinak asi těžko. Počet pacientů roste,“ popisuje zaměstnankyně kliniky rehabilitací Fakultní nemocnice Motol, která si nepřála uvést své jméno.
Objednací lhůty se pohybují v řádu několika týdnů, ale výjimkou není ani doba dva a půl měsíce. „Když má pacient sérii třeba deseti terapií, tak ho nějak objednáte. Ale i když jste velké zařízení, ostatní pacienti si pak kvůli tomu musí počkat,“ uvádí také pod podmínkou anonymity pracovnice dalšího pražského centra. Dodává, že nejhorší je situace na jaře a na podzim.
Na konci roku je to i kvůli systému plateb za pojištěnce. Oslovení zdravotníci vysvětlili, že stejně jako v ostatních oborech lékařské péče platí, že když zařízení vyčerpá peníze na klienty konkrétní pojišťovny, dalšího už ošetřuje zadarmo. A to se nikomu nechce. Odmítnut může být také ten, kdo si pojištění platí u některé z menších pojišťoven, se kterou rehabilitační centrum nemá uzavřenou smlouvu.
Doba se změnila, cvičte doma
Centra se však brání tvrzení, že by člověk s akutními problémy předepsané terapie vůbec nesehnal.„Z pohledu pacienta je to možná problém. Mnohé procedury však můžeme nabídnout ihned. Pokud se časově přizpůsobí, může u nás začít rehabilitovat do dvou až tří týdnů,“ míní vedoucí fyzioterapeutka Rehabilitací Budějovická Veronika Listíková.
Některá zařízení kvůli akutnímu pacientovi odsunou chronické zákazníky, jiná mu doporučí kliniku, která má ještě místo. Popřípadě mu nabídnou, že si rehabilitaci může zaplatit sám a volný termín se zázračně objeví.
Rehabilitace v PrazeDatabáze Národního registru poskytovatelů zdravotních služeb uvádí 421 míst po celé Praze, kam se může pacient objednat na rehabilitace. Nejvíce jich je v Praze 6, kde ordinuje celkem 32 rehabilitačních center, přes třicet se jich nachází i v Praze 4. Na pomyslném třetím místě podle registru skončila Praha 5 společně s Prahou 10. Shodně mají po 24 zařízeních. V celém Česku je 2 668 rehabilitačních center. Samoplátci za každou terapii zaplatí několik set korun. Už jen vyšetření rehabilitačním lékařem vyjde na 300 až 700 korun, u soukromých fyzioterapeutů i na tisíc korun. Elektroléčba je od 200 korun, manuální lymfodrenáž od 300 korun za půl hodiny. Necelá hodina skupinového cvičení stojí zhruba stovku, individuální fyzioterapie více než 500 korun. Ve stejné cenové hladině se pohybuje také jedno ošetření rázovou vlnou. |
Mnohá centra jsou totiž nastavena tak, že dají platícímu pacientovi přednost. Jedna terapie stojí obvykle kolem čtyř set korun, ale může to být i víc. Záleží na věhlasu rehabilitačního zařízení, tvrdí jedna z nejmenovaných pracovnic rehabilitací. A když všechno selže, řešením jsou soukromé kliniky.
„Chodí za mnou i akutní pacienti, když jim státní rehabilitace nabídne termín až za dlouho. Od nich vím, že jsou tam lhůty i měsíc a půl,“ potvrzuje Adéla Schneiderová, která pětadvacet let pracovala ve státním sektoru, ale před časem si zařídila soukromou praxi.
Se žádankou od pojišťovny tam však člověk nepochodí. „Pacientů je hodně a pojišťovny už neuzavírají smlouvy s dalšími fyzioterapeuty. Ti pak jdou do soukromé sféry, kde jsou schopni terapii zajistit i během jednoho dne. Ale je to na přímou úhradu,“ říká vedoucí fyzioterapeutka Polikliniky Prosek Jaroslava Sloupová.
Namítá však, že požadovanou frekvenci cvičení nemusí nový pacient dostat i proto, že to podle rehabilitačního lékaře není potřeba. „Stává se, že z pohledu ortopeda nebo neurologa by měl pacient chodit častěji, ale my se na to díváme jinak. To, že jde nakonec jen jednou týdně, je normální realita,“ uvádí Sloupová s tím, že i samotné rehabilitace prošly jistým vývojem.
Dnes už zdaleka nevypadají tak, že člověk s bolavými zády přijde do nemocnice a tam s ním zdravotní sestra čtyřikrát týdně cvičí. „Snažíme se maximálně přenést zodpovědnost za vlastní zdraví na dotyčného pacienta. Musí cvičit hlavně doma. A pokud to nedělá, můžeme ho z léčby i vyloučit. Člověka po těžkém úrazu se však snažíme brát co nejčastěji a péči mu jsme schopni zajistit do týdne,“ dodává Sloupová.
