Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Běž, budou po tobě střílet. Extrémní závod Prahou očima účastníka

  12:36aktualizováno  12:36
Praha se o víkendu stala kulisou polovojenského závodu Army Run. Překážkou bylo bahno, ostrá převýšení, „policejní těžkooděnci“, plížení pod ostnatým drátem i závěrečný běh mezi projektily a plazení bahnem. Běžel také redaktor MF DNES.

Extrémní závod Army Run v Praze (15. října 2016) | foto: Yan Renelt, MAFRA

„Něco takového běžím poprvé. Skoro vůbec jsem nespala, bylo mi z toho zle od žaludku,“ neskrývá své obavy Zdeňka, maminka dvou dětí z Klánovic. Stojíme vedle sebe na startu extrémního Army Runu, polovojenského adrenalinového závodu.

Zdeňka prý běžně běhá půlmaratony. Když se dozvídám, jak tvrdě oproti mně trénovala, dělá se mi špatně taky. Před sebou mám nejméně deset kilometrů s téměř padesáti překážkami. Dojde mi, že to nebude legrace.

Deset, devět... do vzduchu letí barevná dýmovnice, ozve se výstřel a balík asi šedesáti běžců se valí vpřed. Vybíhá se z areálu TJ Spoje, který se po dopoledním dešti proměnil v bahniště.

Přesto první překážka, pole z pneumatik, nikomu nedělá problémy, stejně tak tři asi metr vysoké dřevěné stěny. Pak přichází sráz. Několik set běžců, kteří už trasu odběhli před námi (obvykle startuje asi tisícovka závodníků a organizátoři je rozdělí na skupiny), svah dokonale uklouzalo, takže dost lidí jede po zadní části těla.

O kus dál mě zastavuje asi dva a půl metru vysoká dřevěná stěna. Zatímco se na ni drápu, zjišťuji, že označení závod pro tento běh není úplně přesné. Drtivá většina běžců si pomáhá, jak to jen jde.

Fotogalerie

„Heslem dne není zvítězit, ale přežít,“ zaznívá z davu. Peloton se pomalu rozbíjí na malé skupinky a já pokračuji dál se Zdeňkou. Jak se na trati dovídám, ve svých čtyřiceti sportem doslova žije. Za týden ji prý čeká další závod, půlmaraton, a volné chvíle si zpestřuje boxem!

„Zatím se mi běží dobře,“ odpovídá na moji otázku. Mně osobně už tak dobře není, zvlášť když musím dělat třicet angličáků jako trest za nezvládnutou překážku. Měl jsem přejít po kůlech, ale uklouzl jsem. Takže dřep, klik, výskok, dřep, klik, výskok.

S obtížemi se zvedám a dávám se do běhu. Trať míří k Vítkovu. Organizátoři trasu čas od času zpestří výběhem do zarostlého kopce. Boty mám z toho plné hlíny, ale to je asi to nejmenší, co mě trápí. Udýchaný dobíhám do Vítkovského tunelu.

Těžkooděnci s pendreky budí respekt

Nejdřív mám nosit barel s vodou, pak přelézt dvoumetrovou stěnu. Jak pokračuji dál, cestu mi zastoupí tři policejní těžkooděnci se štíty a obušky - jde také o překážku. „Tak se cítí demonstranti,“ napadá mě, když vrážím do jednoho z nich. I když nikoho nemlátí, napřažené ruce s pendreky budí respekt.

Vybíhám z tunelu a mířím do dalšího kopce. Mám už toho dost a Zdeňku pouštím před sebe. Šplh na laně, který následuje o kus dál, i převalování pneumatiky z traktoru zvládá s přehledem a já se ji pokouším napodobit.

Zastavuje mě vodorovné ručkování tvořené z několika úchytů a tyčí v třímetrové výšce. I když to vypadá nadějně, v půlce mi dojdou síly v rukou a spadnu. Dalších třicet trestných angličáků. Ptám se traťového komisaře, jestli „to někdo dal?“. „Těch bylo, i holky!“ odpovídá a moje sebevědomí se propadá.

Na pokraji sil dobíhám k vítkovskému památníku, kde je občerstvovací stanice. Když se natahuju po kelímku s vodou, další z traťových komisařů se na mě po vojensku oboří, že nejdřív musím vyběhnout schody. Je mi na omdlení, ale nemám sílu na odpor.

Studená voda mě trochu probere a taky chlácholivá slova, že odteď už to bude jenom z kopce.

Svažitá cesta se začíná měnit na strmý sráz, což nevěstí nic dobrého. Jak jsem se už stačil poučit, když vás nahoře pošlou dolů, ti dole vás pošlou zase nahoru. A taky že ano. Následuje asi stometrový příkrý svah, který je nutné vyšplhat za pomoci lana. Protože všichni nemůžou šplhat najednou, pod kopcem se tvoří fronta. Jiní brblají, já si čekání užívám, aspoň na chvíli si můžu odpočinout. Kopec nakonec není tak těžký, a i když lezu po kolenou, neubere mi tolik sil.

Nahoře během odpočinku zkouším zjistit, co mě ještě čeká. „Šetři síly, závěr je prý úplné peklo,“ odpovídá mi třicetiletý Jaroslav. Army Runů už má za sebou několik, i delších. Zatímco sbírám „bojové informace“, dobíhá Zdeňka, kterou také zdržela fronta a která už toho má očividně tak akorát. Ale návrh, že bychom zpomalili, odmítá.

Bahenní lázně v centru Prahy

Přes výběh schodů a několik lanových překážek se pomalu blížíme k bahňáku. Tak jsem překřtil areál TJ Spoje, kde jsou divácky nejvíce atraktivní překážky. Ještě předtím musíme hodit na cíl gumovým granátem, vystřelit ze vzduchovky a ruce si unavit dalším ručkováním, šplhem a... angličáky.

Zmožení a v domnění, že se blíží cíl, dobíháme na bahňák. Omyl, k cíli se jen tak nedostaneme. Jako první nás zabrzdí fronta před dráhou, kde se lidé musí plazit v bahně pod ostnatým drátem. Dráty jsou tak nízko, že není nouze o roztrhané oblečení. Holky si do ostnů zamotávají vlasy. Běžci se mění v unifikované blátivé postavy. Ale to není to nejhorší.

Za dráty vrazí běžcům do ruky ochranné brýle. „Nasaď si je a běž, co to dá, budou do tebe střílet.“ Je tu asi padesátimetrová rovinka. Závodníka přede mnou trefuje do ruky umělý projektil. Já naštěstí probíhám bez ozdoby v podobě namodralého „jelita“.

A je tu finále! Poté, co zdoláme běh po kládě a prolézání blátivými tunely, nás čeká opravdová bahenní lázeň. Musíme postupně skočit do tří jam plných špinavé, studené vody a vyškrábat se zase ven.

Vody mám po pás a svaly už neposlouchají. Podobně jsou na tom i ostatní. Všichni pomáhají všem, a to za mohutného povzbuzování diváků. Mokrý a od bláta probíhám cílem. Těsně za Zdeňkou, na kterou čeká rodina. „Bylo to super,“ vítá se s nimi. Dost těžko uvěřit.







Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.