Rodina bez hranic: Cestovat s dítětem po světě? Bez problému

Jestli si myslíte, že cestovat po všech koutech světa i na delší dobu s malými dětmi je zhola nemožné, pak jste na omylu. Anna, Thomas, Hanna a Mila Albothovi jsou živoucím důkazem toho, že opak je pravdou.

S tehdy půlroční Hannou se polská novinářka a německý fotograf vydali okolo Černého moře a po čase absolvovali i s další dcerou Milou výlet mezi oceány po střední Americe. Minulý týden dostala cestovatelská rodina, která si říká "bez hranic", cenu za nejlepší cestovatelský blog roku 2011 od polského National Geographic – protože "vždy s humorem a duchaplnými komentáři reportují z různých zemí. Pro všechny skeptiky, kteří jsou si jisti tím, že cestovatelská vášeň a šťastný rodinný život nejdou skloubit dohromady."

S dětmi můžete cestovat úplně svobodně

Rodina bez hranic

• Anna: Novinářka na volné noze, koordinátorka mezinárodní novinářské organizace pro mladé European Youth Press. V minulosti pracovala například i pro jedny z největších polských novin jménem Gazeta Wyborcza.
• Tom: Pracuje v Berlíně pro designovou společnost a navrhuje především webové stránky. Kromě toho samozřejmě fotografuje a své snímky nejen z rodinných cest publikuje.
• Tom se s Annou seznámil na akci jménem European Youth Media Days v bruselském Evropském parlamentu.

Rodina razí motto, že chtít znamená moct, a že ratolest nezužuje, ale naopak rozšiřuje životní obzory – aneb všechno jde, když se chce. Mnozí si klepou na čelo a nechápou, jak je možné cestovat s tak malým dítětem. Anna nicméně tvrdí, že pohled z okýnka od auta se možná různí, ale plyšový medvídek, písničky a ranní hraní zůstává všude stejné. Základem jsou spokojení rodiče, kteří blahodárně působí i na svého potomka, který se následně snadno přizpůsobí všemu a všem. Nejsilnější zkušeností jsou pro rodinu četná setkání s hodnými lidmi.

"Je opravdu neuvěřitelné, že i v těch nejšílenějších malých vesnicích v májském regionu v Guatemale jsou lidé tak přátelští a pohostinní. Každý roh, kam se vydáme, nám chtějí lidé ukázat, dát nám dort anebo nás alespoň přivítat. To je určitě nejsilnější vzpomínka, která v nás zůstává," vysvětluje Anna.

Nebojí se vyrazit nikam

Jednoznačně nejvíc si rodina zamilovala Gruzii. "Gruzínci mají takovou národní pohostinnou povahu, jednoduše věří, že se jim to vždy vrátí. Všude se tam můžete cítit jako doma," říká 27letá Polka. Intenzivní pro ně byla i celá střední Amerika a to i přesto, že tamní obyvatelé zas až tak přívětiví nebyli. "Jeden den tam byl jako celý měsíc u Černého moře, protože to bylo tak rozdílné od toho, co jsme znali. V Mexiku je velmi silná a barevná kultura, v Guatemale zase příroda se sopkami, džunglí a vodopády, kouzelní jsou i lidé z Belize, kde se najde mix starých pirátů, pohodových jamajských týpků a Májů, velmi přátelští jsou i lidé v Hondurasu," přibližuje atmosféru střední Ameriky Anna. Nejméně se pak rodině líbilo v Moldavsku, které jim připadalo místy až nudné.

Do budoucna se rodina určitě zase někam vydá, zatím však pořád ještě zpracovává zážitky ze střední Ameriky, a proto Anna zatím konkrétní detaily o dalších destinacích nezná. Prozatím si mohou všichni zájemci v krásné a jednoduché angličtiny přečíst dosavadní články a prohlédnout si úžasně barevné fotografie na adrese thefamilywithoutborders.com.

Rozhovor

Deník Metro Annu Alboth vyzpovídal

Rodina bez hranic

Jaký je váš nejsilnější zážitek z cest?
Že jsou lidé hodní. Je opravdu neuvěřitelné, že i v těch nejšílenějších malých vesnicích v májském regionu v Guatemale jsou lidé tak přátelští a pohostinní. Každý roh, kam se vydáme, nám chtějí lidé ukázat, dát nám dort anebo nás alespoň přivítat. To je určitě nejsilnější vzpomínka, která v nás zůstává.

Jaké místo máte nejraději?
Gruzii! Bez pochyb. V obou případech: lidé i příroda. Lidé tam nabízejí místo k přespání, večeři anebo alespoň čaj, ve vteřině vám vymění píchlou pneumatiku, zastavují, jen aby vám k autu dali meloun. V každém koutě Gruzie to bylo stejné. Mají tuto pohostinnou národní povahu, jednoduše věří, že se jim to vždy vrátí. Všude se tam můžete cítit jako doma. A všechny hory, údolí a moře. Pořád něčím divoké, nespoutané a úžasně krásné.

Ve střední Americe to bylo s lidmi trochu méně vřelé, ale také šíleně zajímavé: od kultury, náboženství, zvyky. Jeden den tam byl jako celý měsíc u Černého moře, protože to bylo tak rozdílné od toho, co jsme znali. Mexiko – velmi silná a barevná kultura (každá vesnice se obléká do jiných barev), Guatemala – příroda (sopky, džungle, vodopády), kouzlo a půvab Belize (mix starých pirátů, pohodových jamajských týpků a Májů), velmi přátelští lidé v Hondurasu.

Jaké místo se vám naopak moc nezamlouvalo?
Nejmíň se nám líbilo v Moldavsku. Lidé se na ulicích neusmívali a všechno bylo tak nějak nudně stejné.

Jak jste řešili jídlo a měli jste s ním nějaké problémy?
Měli jsme nějaké zažívací potíže: v Gruzii a Hondurasu, ale všeobecně jsme nebyli moc opatrní na to, co zrovna jíme. Když všichni místní jedli, chtěli jsme to ochutnat také. Díky tomu jsou naše děti super otevření ke zkoušení jídla. Jejich prarodiče v Polsku jsou občas šokovaní, když říkají například: teď bych si dala třeba maracuju.

Jak se holkám líbily cesty a nenudily se pak po návratu domů?
Toho jsem se bála! Že bylo tolik věcí, které se v jejich životě odehrály, tolik lidí a opic kolem – a domov může být nudný. Ale děti nejsou my... Pro ně je atrakcí i trubka ve vaně (po koupeli v horských říčkách a moři), pračka je šílená hračka, všechny tyhle každodenní věci. K tomu šly obě dvě po návratu do školky. Mají tam každý den děti a hry. A my také nežijeme úplně klidným životem – každý víkend podnikáme výlety, hostíme mnoho návštěv z celého světa. Naše děti se nenudí, což je těžší pro nás.

Máte i nějaký špatný zážitek či zkušenost?
Jediná ne úplně vtipná zkušenost z cest bylo dobrodružství s hmyzem: moskyti, komáři, štěnice a podobně občas opravdu dokážou zkazit dobrou náladu.

Jaké jsou vaše plány do budoucna?
Nyní se musíme psychicky vrátit z našeho posledního výletu. Náš blog má pořád zpoždění, chceme publikovat články a fotografie ještě ze dvou zemí a to bude trvat pár týdnů. Taky plánujeme vydat knihu... A možná potom, co bude střední Amerika zarámovaná a zakrabičkovaná, začneme přemýšlet o další... cestě. Co se dětí týká, zatím je to akorát. Mám jenom dvě ruce!

Co pro vás znamená ocenění od National Geographic a jak vás ovlivnilo?
Znamená pro nás hodně. Znamená nejen to, že velká jména a důležité hlavy z National Geographic v naší práci vidí nějakou hodnotu (pozorování, informace, fotografie), ale že také dáváme něco našim čtenářům. Dostáváme další a další maily, že jsou lidé šťastní, že vše je možné, a že život nekončí atd. Dobré je cítit, že ty dlouhé večery hluboko v Guatemale s laptopem a svíčkou dávají smysl a stojí za to.

Co s Tomem normálně děláte, když zrovna necestujete?
Tom má designovou společnost v Berlíně, pracuje na hezkých webových stránkách. K tomu publikuje některé své fotografie z našich cest. Já jsem novinářkou na volné noze. Co jsem se přestěhovala z Varšavy do Berlína, tak nepracuji na plný úvazek pro žádné noviny, ale nabízím své texty různým médiím. V posledních letech jsem také koordinovala hodně mezinárodních projektů pro organizaci European Youth Press. Ale v podstatě když necestujeme, mluvíme o našich předchozích výletech, mluvíme s ostatními o jejich dobrodružstvích anebo plánujeme, co budeme dělat na budoucích cestách. To je to nejintenzivnější – poznávat svět – ne?