Novinku Inzerát vám produkoval Američan Yaron Fuchs, spolupracovník Annie Lennox či Boba Dylana. V čem je myšlení producenta světového jména jiné ve srovnání s vašimi kolegy působícími v těchto pozicích u nás?
Ono se to nedá jen tak pojmenovat. Jako byste po mně chtěl srovnání třeba dvou jemně perlivých vod, co jsem si koupil v supermarketu, ale neochutnal byste je. Popis by vám nic nedal. Prostě některé věci se musí zažít, a to po celou dobu. Pro nás bylo zásadní, že k nám přistupoval jako k velké kapele z Evropy, a přitom nebyl zatížen tím, že by měl dělat rádiové hity, protože se od nás očekávají. Proces té půlroční práce, než přijel i se svým asistentem do Prahy, pak čas ve studiu. Krátký, ale intenzivní, jeho optimismus, humor, celý přístup byl úžasný. Dalo nám to moc i lidsky. Po osmnácti letech, co jsme spolu, jsme něco takového potřebovali.
Richard Krajčo
|
Co vás na spolupráci s ním nejvíce překvapilo?
Asi zmíněný přístup k nám. Bral nás, jako bychom byli velké hvězdy z Ameriky, a ne z České republiky. Měl stoprocentní nasazení a chuť udělat svou práci co nejlépe. Nejhezčí okamžiky byly, když během nahrávání on nebo jeho asistent Ido vtrhli mezi nás do nahrávací místnosti, začali tančit a skákat, aby vytvořili tu správnou atmosféru a my dodali nahrávce energii, po které oni toužili.
Jak dlouho jste v kapele diskutovali o jeho nápadu nazpívat písničky na Inzerátu i v angličtině? Copak jste skupinu nezakládali s odhodláním hrát před vyprodaným stadionem ve Wembley?
Jen jsme se nad tím usmívali. Před osmi deseti lety bychom asi přemýšleli, dnes ne. Jsme rádi za to, co máme tady. Že dokážeme během měsíce prodat dvacet tisíc vstupenek na tour, které začíná až za dva měsíce, že si lidi kupují desky, zpívají si naše české texty. Jsme vděční za to, že z nás fanoušci dělají stadiónovou kapelu, a že když občas vyjedeme do divadel, klubů nebo kin, jsou schopni skoupit lístky v první den prodeje. To je nádherné.
Co můžete prozradit o únorové sérii vašich halových koncertů?
Že snad bude tím nej, co jsme kdy připravili. Víme, že není možné se srovnávat se zahraniční produkcí, ale vždy se jí snažíme přiblížit. Tak tomu bude i tentokrát. Vezeme nejlepší aparát, největší LED stěnu u nás, jakou sem dovezla třeba Metallica, chystáme pár libůstek a taky Jarka Nohavicu coby hosta. Snad se to bude lidem líbit.
Rezervovali jste si ty ohromné prostory s o něco více zatajeným dechem z obav z jejich naplnění než u předchozích halových turné Kryštofu?
Tak to víte, že jsme se obávali. Kapelám se u nás v halách moc nedaří. Vlastně kromě Kabátů, Teamu, teď Pražského výběru a nás se žádné skupině nepodařilo za posledních pět let haly zaplnit. Po úspěchu Jeviště Tour jsme si ale řekli, že si to nemůžeme nechat ujít, a i když jsme nesehnali sponzory, šli jsme do toho. Teď už jsme si oddechli. Víme, že nebudeme muset nic splácet a že i bez partnerů jde šňůru zvládnout.
Kdysi jste řekl, že "do světa šoubyznysu jsme vstoupili, aniž bychom znali jeho pravidla". Jak jste si po létech zkušeností pro sebe pojmenoval ta nejzákladnější?
Záleží, co vlastně chcete. My si vytvořili vlastní pravidla a držíme se jich. Už sedmou sezónu si sami manažerujeme, řídíme naše stránky, facebook, shop, děláme kampaně, bookujeme haly i reklamní kampaně, vybíráme billboardy či mediální partnery, vymýšlíme různé koncertní projekty… Když jsme před sedmi lety vyrazili do divadel, všichni se nám smáli a dnes po divadlech jezdí každý. Když jsme vyrazili do aul vysokých škol nebo kinosálů s dokumentem v zádech, psali, že už to přeháníme, a bylo z toho šedesát vyprodaných koncertů. Nesnažíme se spokojit s tím, co je, ale vymýšlet pro fanoušky nové nápady. Netlačíme se do televize a obrázkových časopisů, nicméně jsme blízko lidem, kteří o naši blízkost stojí. Tenhle náš přístup se nám vrací v tom, že se o nás říká, že jsme pozéři, jenže my se jen snažíme dělat věci po svém a tak, aby nás bavily.
Jak se změnil váš pohled na branži od chvíle, kdy jste její součástí nikoliv
jen jako umělec, ale rovněž coby spolumanažer skupiny?
Nijak. Branži už jsem znal, jen jsem se sblížil hlavně s promotéry koncertů a zjistil, jak špatně tady manažerská profese funguje. V zemi je opravdu jen málo skutečných hudebních manažerů.
Bylo pro vás osobně v této souvislosti těžké fortelně ukotvit na pevnině "nohy umělce", snad už z podstaty se vznášející nad zemí?
Teď možná ano, ale myslím, že tohle je moje budoucnost. Tak trochu jsem si to zkusil už s kapelou Nebe. Řekl jsem si, že občas si najdu partu mladých kluků a pomůžu jim. Založil jsem label a v lednu jim vydal desku. Jejich píseň Legosvět má na youtube kolem dvou set tisíc zhlédnutí, v létě pilně koncertovali a nakonec byli nominováni na Slavících na objev roku. Osobně to považujeme za velký úspěch a já bych rád takhle v budoucnu pomáhal i dalším. Je to ale samozřejmě otázka peněz, protože všechno financuju sám a peníze, které se tak ze třetiny vrátily, jsme znovu s klukama z Nebe investovali do jejich růstu.
O manažerské povinnosti se dělíte se svou manželkou Martinou. Co nového se člověk dozví o svém životním partnerovi, když s ním jde do takového pracovního tandemu?
Spoustu věcí a taky si spoustu věcí musí ti lidé ujasnit. Ani my jsme nebyli výjimkou. Musím přiznat, že bez mé ženy by nic takového nebylo možné. Je silná a v tomhle směru talentovaná. Stará se hlavně o celou papírovou agendu a booking. Místo aby odpočívala, tráví hodiny a hodiny na mailech. Má můj velký obdiv.
Jak se pro vás změnil svět od chvíle, kdy se na něj díváte očima svých dětí?
Hodně. Vlastně úplně. Nicméně to zná každý rodič. A ve spojení s naší prací je to samozřejmě náročnější. Děti ovšem hrají prim.
Váš syn i dcerka už dorostli do toho správného ježíškovského věku. Jak se těšíte na letošní Štědrý večer?
My se doma těšíme strašně. A děti tomu ještě přidaly. Jiskřičky v jejich očích jsou to nejvíc, už píšeme ježíškovské seznamy. Krásné. A je taky krásné, že si můžu dovolit lidem kolem sebe plnit přání.
Máte rozmyšlenou reakci, až děti přijdou na pravdu o původcích dárků a odhalí tajemství rodičovských úložných prostor?
Takových okamžiků bude víc. Zmizí čerti, andělíčci snad zůstanou, Mikuláš už ale taky bude ten tam a… uvidíme. Třeba dětem začnou dělat radost překvapení pro nás.
Vzpomenete si, jak tenhle moment probíhal u vás?
To ne. Jen si pamatuji, jak jsem našel mikulášskou masku a překvapilo mě, že Mikuláš bydlí u nás ve skříni.
Když se řekne "Vánoce, dětství, Ostrava", co se vám jako první vybaví?
Máma, brácha a náš svítící vánoční stromeček.
Jakou zkušenost máte s hraním na Silvestra?
Vlastně skoro žádnou, protože jsme na Silvestra hráli jen jednou před jedenácti lety a pak už ne. Buď jsme nechtěli, nebo jsme asi byli drazí. (smích)
Je Kryštof parta kamarádů, kteří se pořád dokážou sejít jen proto, aby zapařili?
Určitě. Jen ten čas se hledá těžce. My jsme většinu času spolu a když nejsme, doháníme, co jsme zanedbali. Ale každopádně nás to spolu všechno pořád baví. I pařby.
Přečtěte si magazín Men & Women OnlyPrávě vychází aktuální prosincové číslo. 
|
